The Lost Doctors - Část VI - The Beginning

Dobrý díl... Sice se v tom už se svou neznalostí Dr. Who začínám poněkud ztrácet, ale snad si autor dá práci s vysvětlováním neznámých termínů...

[šAshrak]

Kdyžtak se ptej co neznáš a já ti řeknu o co se jedná v příběhu se to bude asi těžko vysvtělovat...

Připravuju vánoční speciál, který ale naštěstí mám připravený tak, že se dá zařadit téměř kamkoliv do příběhu, a vydám ho určitě 24.12. v 10:00:)

Jo zatím to dávám, to je v pohodě, jen že to tak k tomu směřuje...
Jinak doufám, že ten Vánoční speciál nemá být další díl...

Vždycky potěší přečíst si něco o Doktorovi, zvlášť když to má tvoji formu a styl .

[šAshrak]

*Jack*: ne další rozhodně nebude ale mám to nastavené tak abych ten příběh nemusel pozastavovat nebo případně upravovat ten Vánoční díl, aby mi to prostě zapadlo kamkoliv

OK, tak si hlavně nedávej moc na čas s dalším pokračováním...

[šAshrak]

Snažim se, snažim

Ale nevim jak rychle to půjde, protože právě dělám na jednom překladu a ještě to musim stíhat se školou, ale už mám něco připravenýho a hned jak to půjde to naťukám do pc...

[šAshrak]

Tak po téměř měsící a s téměř tisícem zobrazení je tu další část

Part V - Generations and regenerations

Osmý Doktor opět pocítil ten nepříjemný pocit, jako kdyby mu někdo přešel po hrobě. Moc dobře věděl, co ten pocit znamená, cítil to už po osmé. Ten pocit ho docela děsil, protože nevěděl jen, co se stane, ale i jak se to stane. Bylo to poprvé, kdy věděl jak zemře, nikdy to vědět nechtěl, ale tentokrát si za to částečně mohl sám, protože nedokázal držet pusu zavřenou před svými dřívějšími já. Díky občasným setkáním se svými budoucími já často věděl, co se mu stane, nechtěl, ale věděl to. Většinou se to nedozvěděl přímo, ale pouze pomocí náznaků, ale i když to věděl, nemohl s tím nic dělat, aby nenarušil běh času. Bylo to divné potkat sám sebe, zvlášť když na jednom místě neměl být dvakrát, ale rovnou třináctkrát. V takových chvílích si připadal jako schizofrenik, jedna osoba, ale jiné osobnosti.
Za existence Pánů Času téměř nebylo možné potkávat svá vlastní já, ať už starší nebo mladší. Když bylo potřeba více Pánů Času na opravu trhliny v časoprostorovém kontinuu, bylo jich k mání dost. Ale nyní, když se zapříčinil o konec jejich civilizace a byl jediný živý Pán Času, si musel časoprostor kompenzovat jejich absenci svoláváním dalších jeho já. Jak sobecké od časoprostoru. Tato událost byla ale specifická, normálně nebylo potřeba víc jak šest Pánů Času k napravení časoprostoru. Nyní jich ale bylo zapotřebí třináct.
Doktor začal připravovat TARDIS na přistání. Poprvé ve svém životě věděl přesně, kdy zemře. Ten pocit se vždy stupňoval, ale nikdy to nebylo dost přesné, aby si dokázal říct: ‚za deset minut zemřu‘, jako například teď. Měl deset minut do přistání, nechtěl jen tak okounět, tak začal připravovat TARDIS pro svého nástupce. Tuhle uklidil nějaké to harampádí, tady kopnul nějakou věc do rohu. Přece jenom už jeho smysl pro pořádek nebyl co býval, ale třeba se mu s příští regenerací zase vrátí. Možná začne i utírat prach.
TARDIS se prudce zatřásla.
„Whow, to je trochu brzo mladá nemyslíš?“ Doktor si začal se svou TARDIS povídat po konci Velké časové války, protože si chtěl udržet zdravý rozum a neměl už nikoho jiného.
TARDIS se opět zatřásla.
„Když to nepůjde po dobrém, tak po zlém.“ Doktor začal tancovat okolo hlavního řídícího panelu. Tu a tam zmáčkl tlačítko a zatáhl za páčku. Otřesy přestaly.
„No vidíš, že to jde.“ Doktor pohlédl na monitor. „Aha my jsme přistáli. No dobrá“ Doktor odešel od panelu do vedlejší místnosti. Když se vrátil, byl převlečen do kožené bundy a tmavých kalhot, věděl, že je to oblečení, které nosí jeho následovník rád. Ještě pár minut počkal, protože byl na místě brzo.
Otevřel dveře TARDIS a rozhlédl se. Nikde nikdo. To ho v první chvíli překvapilo, ale nakonec se rozhodl vyjít a zamknout za sebou. Klíč schoval do náprsní kapsy, aby se mu náhodou neztratil.
Stál na opuštěné chodbě v okrajové části města. Věděl, že zemře teď a tady, jen mu to zatím nedávalo smysl, protože tady prostě nebylo jak zemřít. Prostě nebylo.

Gary už měl toho průzkumu plné zuby. Před pár minutami měl na scanneru nějaký energetický výboj. Proto si ho nastavil pouze na sledování výbojů, ne na známky života. Později si uvědomil, že to byla chyba. Byl zhruba na místě, kde byl předtím ten výboj. Zastavil se a otočil se, aby se rozhlédl, když v tu chvíli se za ním ozvalo: „Baf!“ Gary se lekl, otočil a vystřelil ze své omračovací pušky. Když si uvědomil, že za ním stál člověk, byl rád, že měl pouze omračovací pušku, nic víc. Muž, který stál za ním, mu nebyl povědomý, asi to byl ten vetřelec, co ho hledali. Po zásahu padl na zem. Gary stihl akorát ťuknout na svou vysílačku, aby mohl začít mluvit, když najednou chodbu zalilo zlatavé světlo.
„Co je desátníku?“ ozval se mu z vysílačky hlas doktora McKaye.
„Já…“ zasekl se uprostřed věty Gary, protože uviděl něco neuvěřitelného „počkejte chvíli.“
„Plýtváte mým časem, desátníku. Co se děje?“ nedal se odbýt McKay. Nyní už zněl dost naštvaně. Garyho to nerozhodilo, to co viděl, bylo tak zvláštní, že McKaye sotva vnímal. Muž ležící na zemi se mu začal měnit před očima. Kompletně se mu změnily rysy obličeje, vlasy zkrátily, dokonce se zvětšil.
„To není možné!“ prohlásil Gary polohlasně.
„Já vás slyším! Co není možné desátníku?“ zeptal se ještě naštvaněji McKay.
„Je možné, aby výstřel z omračovací pušky změnil podobu člověka?“ zeptal se Gary.
„Pokud jste si nešlehl, tak ne.“ odpověděl mu sarkasticky McKay.
„Tak tohle není možné. Našel jsem našeho vetřelce, ale po tom co jsem ho střelil omračovací puškou, změnil svou podobu. Úplně.“ vysvětloval Gary.
„To není možné!“ řekl překvapeně McKay.
„Já vám to říkal.“ poznamenal pobaveně Gary. „Co s ním?“
„Medicínský tým už je na cestě. Odnesou ho na ošetřovnu.“ vmísila se do hovoru doktorka Kellerová.
Medikové přišli asi o deset minut později. To už se Gary zajímal zase jen o svůj scanner.
„Známky života jsou slabé. Počkat.“ medik přendal stetoskop z levé strany na pravou, a zpět. „On má dvě srdce.“
Na scanneru se Garymu objevil další výboj asi půl kilometru směrem od centra Atlantis. „Mám scanneru dalšího strašáka, jdu to prověřit.“ ohlásil do vysílačky.
„Dobře, tentokrát, ale už žádné střílení.“ tentokrát se mu do vysílačky ozval jeho velící důstojník, plukovník Sheppard.
„Ano, pane.“ řekl Gary a vypnul vysílačku, aby se neprozradil, teď už věděli kde je a on nepotřeboval, aby se o něm někdo cizí nedověděl dřív, než bylo nutné. Připravil si omračovací pušku a vydal se do potemnělé chodby.

Opět čekám kritiku a ohlasy

Jinak konečně jsem vymyslel hlavní zápletku příběhu až do tohohle dílu jsem psal v podstatě co mě napadlo, teď už by to konečně mělo k něčemu směřovat

Píšu pozdě, ale přece - bylo to opět skvělé, jenom mi bylo Osmého líto. Neumím si představit, že bych věděl kdy a kde zemřu....to musí být hodně depresivní....

[šAshrak]

Very Special Christmas Special

aneb slibovaná Vánoční epizoda je tu

Doktor vykročil. Něco mu říkalo, že tuto ulici zná. Otočil se, že se vrátí zpět do TARDIS, ale ona tam nebyla. Doktor začínal být zmatený. Nejdřív mu bylo divné, že by zaparkoval na tak frekventované ulici, pak ale zjistil, že on tu nezaparkoval, měl jen výpadek paměti. Začal padat sníh. Zastavil nejbližšího muže, bylo mu kolem třicítky, měl na sobě sportovní oblečení a sluchátka v uších.
„Neviděl jste tady modrou policejní budku?“ Zeptal se ho Doktor. Muž výrazem obličeje naznačil, že nerozuměl. Vytáhl jedno sluchátko z ucha a zeptal se, „Co jste se ptal?“
„Jestli jste tu neviděl modrou policejní budku někde poblíž.“ Zopakoval Doktor.
„Myslíte jako z Doktora Who?“ vysmál se mu muž, nasadil si sluchátko zpět do ucha a odběhl.
‚Jako z Doktora Who? Já jsem přece Doktor, a ta budka je moje ne nějakého Doktora Who!‘ pomyslel si Doktor a vydal se dál tou ulicí, jeho okolí mu bylo pořád povědomější. Najednou ho to udeřilo jako blesk. Londýn! Byl v Londýně na… . Na jméno ulice si ještě nedokázal vzpomenout, ale věděl, že na to přijde. Další jeho úkol bylo přijít na to, jak se sem dostal.
„Pane Tennante?“ Ozval se dívčí hlas kousek za Doktorem. Doktor na něj nereagoval, jméno Tennant neznal.
„Pane Tennante?“ Opakoval dívčí hlas. Doktorovi přišlo divné, že na to oslovení nikdo nereagoval, ale protože žádného Tennanta neznal, šel dál směrem k Picadilly Circus. Picadilly Circus, to bylo ono, tahle ulice se jmenovala Regent street. Jak na to jméno mohl zapomenout? Najednou se ho dotkla cizí ruka. Doktor se otočil.
„Pane Tennante, mohl byste se mi podepsat?“ Ta dívka mluvila na něj. Chtěla po něm dokonce podpis.
„Asi jste si mě s někým spletla, slečno. Já se nejmenuji Tennant“ řekl zmateně Doktor. „Neviděla jste zde modrou policejní budku?“ Teď z toho byla zmatená ta dívka, nevěděla, jestli to na ní jen hraje, nebo se opravdu zbláznil.
„Přece natáčíte o pár ulic dál, ne? Tam asi i bude budka.“ To bylo první, co jí napadlo, nevěděla, co by měla říct jiného.
„Natáčím? Ukažte mi kde!“ rozkázal ihned.
„Pane Tennante, jste si jistý, že jste v pořádku? Víte co natáčíte?“ zeptala se.
„Ne. Já nic nenatáčím. Já jsem Pán Času, a potřebuji svůj stroj času, abych se mohl dostat zpět k Donně.“ odpověděl rozhodnutě. Na její tváři se mísil výraz a překvapení a lítosti.
„Počkejte tady.“ Řekla mu a odběhla směrem od Picadilly Circus. Doktor opět osaměl. Najednou zpoza rohu, jakoby od St. James Square vyjel Dalek. Doktorovi přišlo chování dívky divné. Ale ještě divnější mu přišlo chování ostatních lidí. Daleka si nikdo nevšímal, a pokud si ho někdo všiml, ukazoval si na něj a smál. Pravda, Dalek měl na sobě mistrný převlek: Santa Clausovskou vánoční čepici. Ale Doktor věděl, že ho lidi museli hned poznat, ale proč se ho nebáli? Doktor se za ním rozeběhl, už ho slyšel, jak řve: „Zničit!“
Dalek na konci Charles II. Street odbočil doleva a poté doprava do Orange Street. V tu chvíli začal zpívat. „Tichá Noc, Svatá Noc.“ To už bylo Doktorovi divné, ale stejně se za ním vydal, neměl co ztratit. Sáhl do vnitřní kapsy svého saka, a ke svému údivu tam nic nenašel, sáhl tedy do druhé, a tam to bylo, jeho sonický šroubovák. Divné, měl ho na druhé straně a byl lehčí než dřív. To se mu jen zdá, že je lehčí, musí ho hned použít. Namířil s ním na Daleka a on začal pouze bzučet a svítit, ale nic jiného.
„Ona je to jenom hračka.“ Zařval zděšeně Doktor. „Co se děje?“
Doktor za ním běžel dál, asi po deseti minutách Dalek zastavil, přestal, mluvit, zpívat, přestal úplně se vším, jako by ho někdo vyřadil nějakým polem. To už byli v St Martins Ct. Doktor se pomalu přiblížil k tomu Dalekovi s čepicí. Ťukal na něj, ale nic se nestalo. Zkusil na něj mluvit, nic se nestalo. Díky těmto pokusům si nevšiml, že kousek za ním přistálo auto a vystoupili z něj dva muži.
„Konečně mu došly baterky.“ Prohlásil jeden z nich.
„Baterky?“ Otočil se na něj překvapeně Doktor.
„Jo baterky, snad jste si nemyslel, že v nich doopravdy někdo sedí!“ začal se smát onen muž. „Tomuhle se trochu poplet software a utekl z místa natáčení. Což mi připomíná, kde jste? Za pět minut máte být na místě a odsud to pěšky nestíháte. Nechcete svýzt?“
„Natáčení. Za pět minut.“ Mumlal si pro sebe doktor a postupně zvyšoval hlasitost slov, až nakonec zařval, „TARDIS!“ a skočil onomu muži okolo krku.
„Jistě, že chci svýzt.“
Po pěti minutách dorazili na místo natáčení, toto místo mu něco připomínalo. Něco z jeho minulosti, teď se tím ale nechtěl zabývat, protože uviděl Rose, Rose Tylerovou. Už dva roky jí neviděl, zmizela totiž v paralelním vesmíru a on se k ní nemohl dostat. Co tu ale dělala? Teď a tady? Rezeběhl se směrem k ní a objal ji. Vypadala hodně překvapeně.
„Davide co děláš?“ zeptala se ho
„Já… Už jsem tě dlouho neviděl.“ Odpověděl jí
„Jo asi tak půl hodiny co jsme měli přestávku na oběd.“
„Pane Tennante?“ Ozval se opět ten známý dívčí hlas. Doktor se otočil. „Jste už v pořádku, pane Tennante?“ zeptala se ho
„Ano, asi ano.“ Řekl doktor rezignovaně.
„Podepíšete se mi tady?“
„Ale jistě.“ Vzal si od ní svojí fotku se sonickým šroubovákem, o které si ani nepamatoval, že by jí někdy dělal a podepsal se jako John Smith. V tu chvíli se svět propadl do tmy a okolo Doktora zavládla černočerná nekonečná tma.

Po chvíli začala tma ustupovat a Doktor se objevil v hypermoderní místnosti. Doktor tuhle místnost znal, věděl přesně kde je. Atlantis. Nepochybně to byla ona, ale Doktor byl na svobodě. Co se to stalo? Navíc byla divně ozdobená, uprostřed místnosti stál jehličnatý strom, samotný neozdobený jehličnatý strom. Jak se tam dostal?
Doktor se vydal jednou z chodeb vedoucích směrem od řídící místnosti, kde se objevil. Ta chodby byla ozdobená světélky a řetězy, kdo si s tím dal tu práci?
„Veselé Vánoce, Doktore!“ ozvalo se mu za zády. Byl to Dick, ten voják, co je hlídal ve vězení.
„Veselé Vánoce, Dicku.“ Odvětil nepřítomně Doktor. Kde byly jeho ostatní já? A kde byla Donna? Doktor se vydal směrem, kterým si myslel, že je vězení. Bohužel si to jen myslel, protože došel do společné jídelny.
Všechny stoly byly vyrovnány do obrovského U, uprostřed nich stál obrovský jehličnatý strom, který byl napůl ozdobený. Ze zadní strany se ozývalo funění.
„Dělej Rodeny, dýl už tě neudržim!“ řval Sheppard.
„No jo, no jo, dyť já se snažim. Hlavně mě neupusť“ odpověděl nervózně Rodney.
„Tak ale co nejrychleji.“
„Teď doprava, ještě dvě ozdobičky a pak mě můžeš dát na chvíli na zem.
„Proč tu sakra nemáme štafle. Máme tu milióny věcí, ale štafle ne. A já si každej rok ničim krk, když jdu s tebou zdobit vánoční stromek.“
„To říkáš káždej rok, tak proč si je konečně neobjednáš.“
„Takyže si je na příští Vánoce nechám přivýzt.“
Zpoza stromečku vyšli Plukovník Sheppard a Rodney McKay, šéf vědeckého oddělení. Plukovník si masíroval krk, očividně ho za krkem dost bolelo.

Pak najednou Doktor poskočil v čase. Nedokázal si to vysvětlit, ale objevil se ve stejné místnosti, ale seděl u stolu, spolu se všemi členy expedice a Donnou po své pravé ruce a Woolseym po své levé ruce. Woolsey vstal se skleničkou v ruce a dvakrát na ni lžičkou zaťukal. Ruch v místnosti ustal.
„Dámy a Pánové. Chtěl bych vás přivítat na naší každoroční Vánoční slavnosti. Já jsem nikdy nebyl žádný řečník, proto vás nebudu zdržovat. Je tu pouze jedna záležitost, kterou bych chtěl zmínit. A to že jsme na prahu nové éry lidstva. Dnes je to pouze podruhé co s námi navázal kontakt zástupce velmi vyspělé rasy, která je přátelská. Poprvé to byli Asgardé, kteří nám umožnili lety na velké vzdálenost do Vesmíru. A dnes jsou to Pánové Času, kteří mají technologii, která jim umožňuje uzavřít nekonečně velký prostor do nekonečně malé schránky a zároveň cestovat v čase. Dále bych chtěl poznamenat, že po Amerických, Kandaských, Neměckých a Španělských Vánocích se letos Vánoce nesou v Českém duchu, takže dárky dostanete už dnes, a ne až zítra. Ať oslavy začnou! Na naše přátele.“ Woolsey pozvedl skleničku a napil se z ní.
Dav zaburácel: „Na naše přátele“ a napodobil Woolseyho.
Po velmi vydatné večeři, ke které se podával bramborový salát a kapr, což všem chutnalo, i když někteří jedli poprvé, se začali rozdávat dárky.
„Doktore“ ozval se cizí hlas. Ten hlas byl mu byl povědomý.
Nejdřív si rozbalil svůj dárek Woolsey. Dostal novou kravatu se sobíky. Další byla na řadě Donna, doktor jí daroval nové boty, protože ty staré už jí tlačily.
„Doktore Smithi?“ ozval se ten hlas znovu. Byla to Barbara. Ale jak? Kde byla?
Další byl na řadě Doktor. Vzal si svůj dárek, byl poněkud objemnější, donesl si ho na své místo, otevřel.
„Ne to není možné“ zakřičel a odhodil tu krabici, uvnitř byla totiž zmenšenina Daleka s vánoční čepicí. Svět opět pohltila tma.

„Doktore Smnithi, vstávejte!“ ozval se opět Barbařin hlas.
Doktor pomalu otevřel oči. Zjistil, že je se svými dalšími já v jedné cele na Atlantis, a všechno předtím byl jenom sen. Doktora polil pocit nevýslovného štěstí.
„Doktore, chce s vámi opět mluvit Woolsey, prý má něco důležitého.“

[šAshrak]

Pardon ze se tu neobjevil zatim zadny dalsi dil, ale vytezoval me maturak a ted nastupuje maturita, takze az do te doby nez odmaturuju tuto povidku pozastavuji (ale zaroven slibuji, ze ji pak dokoncim)....

[šAshrak]

Téměř 4 dlouhé roky uběhly a povídka byla bez updatů. Jenže nyní jsem jí nahodou našel a rozhodl se že ji dokončím Takže těšte se každý týden v neděli na novou část, kdy každá část bude o notný kus delší než tahle (protože když si stanovim cíl, tak tím spíš to dokončim, než když byl nový díl jak to znova vyšlo.) Prošlo to pouze základní Wordovskou korekturou

Takže May i present you Part VI!

Part VI – The beginning

Tardis se prudce zatřásla, jako kdyby prolamovala nějakou bariéru. ‚A je to tady!‘ pomyslel si Doktor. ‚Kolikrát už jsem tohle zažil?‘. Pro doktora to opravdu nebylo poprvé. Časoprostor nastavuje do svého „běhu“ různé bariéry, aby se právě Doktorova různá já nemohla potkat. Pokud TARDIS na takovouto bariéru narazí, otřepe se a odskočí jinam. Jenže občas kontinuum samo tyto bariéry zeslabí a navede TARDIS aby je prorazilo, bohužel pro Doktora síla těchto otřesů jed od nuly až po to, že to vypadá, že se TARDIS rozpadne.
Ano, časoprostorové kontinuum je živá bytost, velice jednoduchá, byť složitá, ale přesto živá. A jako každá živá bytost má svůj imunitní systém. V případě kontinua, jsou těmito bílými krvinkami Páni času. Kdysi dávno jich bývalo hodně a kontinuum se nemuselo starat o jejich funkčnost. Jenže po Poslední Velké časové válce zbyl jen jeden. Lépe řečeno zbylo jich třináct. Díky tomu musí kontinuum čas od času snížit svoje obranné bariéry a pustit jednotlivé já k sobě, protože jeden by nezvládl opravit škody. Tento čas opět nastal, a Doktor moc dobře věděl, co se bude dít. Jestli se na to těšil, to sám nedokázal odpovědět.
Další náraz. Tento byl tak silný, že Doktora shodil na zem. „Že bychom přistáli?“ prohodil nahlas do vzduchu. Doktor se zvedl, upravil si kravatu a srovnal vestičku. Už, už se vydával, že vystoupí ven, když v tu uslyšel z venku kroky.
„Našel jsem to, je tu další budka, stejná jako ty ostatní!“ ozval se neznámý hlas z venku.
„Zůstaňte na místě.“ Odpověděl mu jiný, značně zkreslený. Tento hlas už se zdál povědomý. ‚Jak se ten muž jen jmenoval? Něco s ovcí to bylo. Nebo ovčák? Jasně Ovčák! Sheppard. Přeci jen mi paměť ještě slouží!‘ „… tentokrát nestřílejte!“. Dokončil svou větu Sheppard.

Gary následoval poslední pozici onoho výboje. Dokud se bojovalo proti Wraithům, nikdy o své misi a své práci nezapochyboval. Jenže nyní! Nyní to bylo proti lidem, a to proti lidem, kteří neměli nepřátelské úmysly (nebo se tak alespoň jevili). ‚Ještě 300 metrů‘. Doprava, doleva rovně. ‚Ne tudy ne, tu je slepá ulička. Někdo by měl aktualizovat mapy.‘ Gary si udělal mentální poznámku, že by měl s McKayem vyřešit zlepšení map, protože se části města za posledních 2000 let zřítili. Zpátky na poslední křižovatku a doleva. Po několika dalších záhybech to uviděl. Stejná modrá telefonní budka. ‚Kolik jich dnes ještě uvidím?‘
Gary zapnul vysílačku na nejnižší hlasitost, aby mohl podat hlášení. Známky života žádné, to znamená, že vetřelec už se někam schoval. „Našel jsem to! Je tu další budka, stejná jako ty ostatní!“ ohlásil do vysílačky.
„Zustaňte na místě.“ Ozval se z vysílačky Sheppard. „Posíláme vám posily. Hlavně za žádnou cenu tentokrát nestřílejte!“ dokončil.
„Desátníku?“ zvolal do vysílačky McKay.
„Ano?“
„Máme nové informace! To co jste viděl je u nich zcela normální! Pokud jsou blízko smrti, tak kompletně změní podobu, ale žijí dál.“
„To ale znamená …“
„Ano, znamená, že i omračovací nastavení je pro ně smrtelné.“ Přerušil Garyho McKay.
„Prostě ho zadržte jakkoliv. Ale nesmíte střílet, za žádnou cenu!“ Vložil se do hovoru opět Sheppard.
„Ano pane, rozumím! Jones končí.“ Ukončil rozhovor Gary. V tu chvíli se najednou otevřely dveře budky a z nich vykoukla povědomá tvář. „Ne to není možné, vždyť vy …“. Gary ucítil tupý náraz zezadu a sesul se na zem.

„Ne vy mě musíte vyslechnout! Musíte nás pustit! Už se to blíží!“ Doktor věděl, že to není potřeba, ale stejně tak věděl, že musí řvát, protože jinak by změnil chod dějin a to by v tomto případě mohlo mít nedozírné následky. Některé události jsou pevně dané a nesmí se měnit. Toto je jedna z nich. Časoprostorové kontinuum umírá a jen jedna bytost, která ho může za cenu velkých obětí zachránit. „Vy to nechápete! Musíme začít, nebo tu všichni zemřeme!“ To by mělo upoutat jejich pozornost, a taky že upoutá. Do deseti minut přijde Woolsey.
„Uklidněte se, Doktore Smithi! Zavolám Woolseyho.“ Odpověděl zcela chladně Dick.
„Už jsem na cestě, zahlédli jsme totiž další čtyři výboje. Takže už jich tu někde pobíhá pět“ ozval se zkreslený hlas z toho přístroje co má Dick na vestě. Kdyby si jen doktor pamatoval, jak se to jmenuje. Ale dobře, teď se dozví, co se stane. Snad si následky pamatuje dobře, protože pokud ne…

[Aiwendill]

hurá, zabudnutá poviedka ožila, takže bude zasa nejaké normálne čítanie, nielen stargate na každom kroku ale aj niečo iné... juchúúúúúú

[šAshrak]

ano stydím se za to že jsem na ní téměř 4 roky nešáhl ale teď když jsem si dal jasný cíl, co se týče toho jak často budu dávat nové části, tak snad to povede k tomu že jí dokončím .... akorát to budu muset cele zrevidovat a poupravit některé nesrovnalosti

[Aiwendill]

nestyď se... ja na moju Ascanis nesiaham už pekných pár rokov a všetci to prežívajú v pokoji a duševnom zdraví...