Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Povídky jsou napsané asi do 30. dílu - akorát nám Mooony vázne s úpravou, takže pokud ona bude s tímhle svižnější, tak budem svižněji i přidávat...

Tak Mooony šup šup s dalším dílem už se nemůžu dočkat

Mooony se omlouvá stále to na ní vázne a ještě bude, do konce prázdnin asi nějaký díl stihnu upravit, po prázdninách, jak svižně, to se uvidí. Budu mít méně času, než teď - jak na psaní, tak na úpravu. Takže pak se asi uvidí. Je mi to líto, že vás takto necháváme čekat

Mooony píše:

Mooony se omlouvá stále to na ní vázne a ještě bude, do konce prázdnin asi nějaký díl stihnu upravit, po prázdninách, jak svižně, to se uvidí. Budu mít méně času, než teď - jak na psaní, tak na úpravu. Takže pak se asi uvidí. Je mi to líto, že vás takto necháváme čekat

To se nedá nic dělat než doufat že bude mít Mooony vice času

Jak se říká... zahulíme uvidíme . Ne, teď opravdu, nechci nic slibovat, prtože nevím sama...

[Aiwendill]

O-Ou, niekto tu vyťahuje plán Z(ahulíme)

dúfam, že poviedka tým nebude ovplyvnená...

Ha konec prazdnin se kvapem blizi tak jak to vypada?
Moony nezlob a sup s dalsim dilem

[Aiwendill]

prázdniny skončili a ďalšia poviedka nikde...

kde to viazne?

Najskôr u

Toto je spoiler!!!:

Mooony

.

[Aiwendill]

a kde uviazla Moooooooooooony?

kde by ma kourovou

Mooony se snaží, jen nechce sem vypisovat pravé důvody, proč vázne... snad vám postačí jen, že se snažím co můžu...

Vážení a milí, zázraky se dějí
Další pokračování je na světě Užijte si to

Ano, či ne?, part 2

Kapitánka si vzala něco sladkého a skleničku šampaňského a vyšla ven. Potřebovala na vzduch. Z téhle strany nebyli novináři, takže si sedla na schody a skleničku si položila vedle sebe. Z buchty začala prvně vybírat čokoládu a jíst ji samotnou. Vypadala, že si to ani neuvědomuje a zamyšleně koukala do dálky.
"Vypadala jsi překvapeně, že jsou na Atlantis agenti," zaznělo vedle ní. Zvedla hlavu.
"Taky jsem byla," přikývla a maličko se na Willa pousmála.
"Můžu?" kývl hlavou, jestli se může posadit.
"Myslím, že se ještě vlezeš," znova se maličko pousmála. "Buchtu?" dala mu kousek k puse. Teda ten, kde ještě zbyla čokoláda.
"Ne, díky," mrkl na ni. "Já o tom věděl, sice mezi ně nepatřím, ale pár jsem jich odhalil. Tedy ty americké, máte tam pět agentů, znám dva."
"Amerika má agenty všude. Spíš mě překvapilo, že je tam mají i jiné státy," broukla a upila si, "Ale to jsou věci, které mě zas tak nezajímají," mávla rukou.
"Oh, tohle mě zajímá a moc. Navíc uvažuj. Máš tam lidi? Tak proč tam neposlat někoho, kdo tě bude informovat. Je to až moc velké, než abychom to nechali jen tak běžet. Problém je, že Británie zná totožnost všech agentů na Atlantis, jen chce vědět, zda ostatní státy hrají fér. Proto nás tam můj otec nechce. Známe totožnost agentů, ale zůstane tajná. Někteří z nich mají úkoly."
"Jaké?"
"Netuším," pokrčil rameny. "V tomhle vím jen to, co mi řekl otec." Mírně si povzdechl a zavřel oči. Chtělo se mu spát. "Tylor je americký agent."
"Hov…pardon. Kecáš!"
"Taky mě to překvapilo. Tipoval bych to spíš na Reedovou," rozesmál se. "Pokud je i ona, tak oba čeká vtipné překvapení." Pak se rozesmál. "Máme třeba jména, ale nemáme obličeje. Někteří agenti se jmenují jinak, než za koho se vydávají."
"To tak bývá," pousmála se a dojedla. Opřela se o sloup a vzala si do ruky skleničku. "Spala bych," přivřela oči.
"To jsme dva, ale za chvíli se tam budem muset vrátit." Povzdechla si a koukla na něho.
"Pořád je tady 131 místností k mání," šeptla a koukala na něho.
"Ne!"
"Ne?" knikla. "Už zase ne?" povzdechla si. "Proč ne?" Její ego se pomalu začalo poohlížet po nějakém provazu. Další odmítnutí nevydýchá a radši spáchá sebevraždu.
"Jsem unavený," zahučel, "a nějak...sorry, ale nemám náladu," trošku se zapýřil. "Nesoustředil bych se na tebe."
Jenom přikývla. "Ale před tím ses soustředil dostatečně."
"Jenže teď jsem naladěn na politiku. A chtěl bych být v té místnosti taky!"
"Můžeme být v místnosti a probírat...politiku," zavrněla a přisunula se k němu blíž.
"Ginny, ne," řekl rozhodně. "Nechtěj, abych byl jako můj otec."
"Chm," odfoukla si. "A můžu se o tebe aspoň opřít?"
"Na chviličku ano," přikývl. "Ale jen opřít!" Pousmála se a opřela se mu o rameno. Zavřela oči.

Vzbudilo ji hlazení po tváři.
"Musíme jít," dal jí pusu do vlasů.
"Nee," kňoukla.
"Tak si jdi někam lehnout, já ti pak poreferuju, co se dělo."
"Henryho tam sežerou zaživa," broukla a zívla si.
„To ano, pokud půjde proti zájmům Británie."
"Ne všechno se mu bude líbit. Stejně jako mně."
"Tak neříkám, že se nám taky bude všechno líbit," pokrčil rameny a vstal. "Už i teď se stihli všichni doštěkat." Pousmála se. Napřáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Pomohl ji na nohy a vydali se do místnosti, kde by se dala atmosféra krájet.
"Tím chcete říct, že jste to celou dobu věděli, jen jste nám nic neřekli?"
"Tím chci říct," prohlásila Británie, "že jsme jen chtěli dát možnost, aby se každý stát předvedl, jak je čestný. Udělejte si o tom obrázek. To, že známe jména dosti agentů, není nic, jsou to jen jména, ne tváře."
"To ale nemění nic na situaci," ozval se Chekov.
"To sice ne, ale značí to jedno," ozvala se Austrálie, "a to, že Británie má mnohem lepší tajné agenty než my všichni dohromady. Tedy ne že bychom nevěděli o pohybech jiných, ale je pravda, že neznáme dva ruské, americké a britské neznáme nikdo. Tohle je spíše na zamyšlení."
"A taky na jinou diskuzi," broukl Heys. "Teď je důležité se domluvit na postupu. Byl by tu nějaký dobrovolník, který světu tuto novinku přednese?" zajímal se. "Nebo to statečně necháte na nás?"
"Jelikož je to vaše selhání," naznačila Francie, "ale myslíme si, že bude rozumné, pokud prohlášení vydáme všichni."
"No naše ani tak moc ne. Může za to posádka Daedala, která je mezinárodní," podotkla Ginny. "Ale já myslím, že tohle Amerika zvládne."
"Dám vědět mým lidem, aby mi připravili hezký proslov," maličko se ušklíbl Heys.
"Myslím, že tohle je průšvih každého státu a každý stát by měl vydat prohlášení," zasáhl William. "Nezáleží na tom, kdo za to může, řekneme, co se pokazilo."
"To ano," souhlasila Ginny. "Ale někdo ten první krok musí udělat. Jak jsme řekli předtím, jsme ochotni to být my. S tím, že se zmíníme o naší mezinárodní spolupráci a pak už je na jednotlivých státech, jestli vydají prohlášení nebo ne."
"Tak, a nebo se prohlášení vydají zaráz."
"Ne moc lidí se dívá v devět ráno na zprávy a kór na politiku,“ namítla kapitán.
"To ale všude, pokud to chcete odtajnit, měli by k tomu něco říct všichni."
"No to ano, ale momentálně teď jde o to, že nám tady stojí dav rozzuřených lidí, kteří chtějí vysvětlení. O to jde. Chtějí vysvětlení po svojí zemi."
"A další rozzuření lidi stojí před každou vládou," odsekla Itálie.
"Nemyslím si, že je to tak úplně pravda," namítla Ginny. "Stalo se to na našem území. Pro zahraniční média to je jenom senzace. Lidé v jiných zemích nechtějí vysvětlení po svých vládách, co že se to stalo někde na druhém konci světa."
"Nás spíš zajímá, co bude pak, než to, co se vyhlásí do světa."
„Myslím, že bychom to měli vzít krok po kroku. Nikdo neví, co bude pak. Copak to někdo věděl, když začínala první světová? Druhá světová? Válka v Koreji? Vietnamu? Konflikty na Blízkém východě?" opáčila. "Tyhle situace se nedají předvídat."
"Tak válka v Koreji a ve Vietnamu," odkašlala si Austrálie, "se netýkají úplně všech přítomných."
"Ale některých ano. Pointa je, že reakce se nedají předvídat. Někdo bude pro, jiný proti," broukla Ginny. "Jako tady."
"Jedna reakce se dá předvídat," vstoupil do řeči Heys. "To, že to lidé budou chtít vidět."
"A nebo přesunout na neutrální půdu, ostatně já bych byl raději, kdyby brána zůstala nadále v USA," prohlásil do ticha Ryan. Ginny svoji bradu málem sbírala někde u kolen. Trvalo jí ale jenom něco okolo vteřiny se z toho vzpamatovat. Ze všech stran se ozývalo souhlasné mručení.
"S tím, že to lidé budou chtít vidět, nevidím problém," broukla kapitán. "Tady se taky pořádají prohlídky," máchla rukou kolem místnosti. "Nebylo by to hned, ale tohle vidím jako jeden z těch nejmenších problémů."
"Ano, to je menší problém, po tom, jak se situace uklidní, bude stále hodně práce. Upřímně, spíše bych se soustředil na to, co se děje kolem, tedy mimo Zemi. Stále je tu dost nepřátel."
"To tady ale teď neřešíme," ozval se Chekov.
"Možná bychom to měli začít řešit," ozvala se Kanada.
"Ale ne teď," zabručel plukovník. "Tohle jsou věci, které nejsou tak akutní. Pokud vím, žádný útok nám teď nehrozí."
"Pokud Wraithové neodeslali souřadnice Země."
"Z Oblasti 51 přišlo hlášení. Nic takového, co by to udělat mohlo, u sebe neměli," pousmál se Heys. "Krom toho. Odyssey a Apollo sledují komunikaci. Stejně jako Tok´rové. Nic se neobjevilo."
"To přesto neznamená, že něco neodešlo, ale nevadí. Teď tedy bych nechal, aby Amerika vydala nějaké prohlášení, které uspokojí lidi, ale nebude to lež, ani pravda." To už se Henry Heys nepokrytě rozesmál.
"Promiňte," hýkl a snažil se uklidnit. "A co jim máme říct, když ne ani lež, ani pravdu? To jim zrovna můžeme říct No comment. A vyjde to nastejno."
"Má pravdu," broukl tentokrát Will. "Shodli jsme se, že se program odtajní. Nevidím důvod, proč to neudělat hned."
"Takže tam půjdete a řeknete, hej, lidi, podívejte se, co se stalo ve Vegas, je smutné, jsou to vlastně mimozemšťané, kteří se těžko zabíjejí a vysají vás tak, že vás nepozná ani vlastní matka. Jo a ještě, vlastníme zařízení, kterým cestujete přes galaxie, a nad hlavami nám krouží vesmírné lodě. Ale zachovejte klid, nic vám nehrozí." pronesl sarkasticky Ryan. "Jen vás prosím, volte slova moudře, nic víc."
"Tak nějak," přikývl vážně Henry. "Trošku lidovějším způsobem, ale tak nějak podobně. Prostě říct čistou pravdu."
"Díky bohu má královna připravený projev." šeptl sir směrem k synovi. "Pokud mě omluvíte, rád bych vás tu nechal a šel si promluvit se synem. Myslím, že další důležité body teprve budeme projednávat."
"Myslím, že je třeba se na chvilku protáhnout," poznamenal zástupce Japonska. Shodli se na další dlouhé přestávce, kdy William a Richard Ryanovi zmizeli.
"Ať se stane cokoliv, nedopadne to dobře, Wille," zašeptal tak, aby byl co nejméně slyšet. "Celé odtajnění, vše. Ať je to jak chce, potřebuju, abys kontaktoval na Atlantis pár lidí."
"Jistě, jaké?" broukl.
"Ještě jsme to pořádně neprojednali, ale s Henrym a Chekovem jsme se dohodli, že bude lepší, když změníme rozkazy americkému, britskému a ruskému agentovi, nebo částečně je všem poupravíme." pousmál se na procházející kapitánku Smithovou a zatáhl Williama bokem. Tohle bylo soukromé a důležité. Nikdo jiný nemusí vědět, co se děje.
"Dobře. Jak?" hlesl, ale s hladovým pohledem sledoval Gin. Litoval, že odmítl její nabídku. Zmizela za rohem.
"Nečum po ženských," dostal záhlavec. Zbytek rozhovoru pohltil závěs.

„Myslela jsem, že se beze mě chvilku obejdeš," broukla Ginny to odpoledne v Oválné pracovně a dívala se na svého strýce.
"Rád bych, ale mám pro tebe práci. Pro tebe a ještě někoho," zabručel.
"Koho?" malinko se zamračila.
"Dorazí za chvilku," pousmál se. "Zatím se posaď," pokynul rukou ke křeslu.
"Co projev? Hotový?" starala se mezitím.
"Tak napůl, je pravda, že Ryan mi skromně nabídl své služby," tady se ušklíbl. Skromné znamenalo to, že prohlásil "Ve volbě slov se vyznám lépe než vy, raději mě nechte to poupravit, než něco poděláte."
Malinko se pousmála.
"Takže dneska večer?" povzdechla si.
"Přesně v šest," přikývl.
"No…tak to hodně štěstí. Doufej, že žádný novinář nepronese zbraň."
"V to taky doufám, ale co jsem viděl, tak proslov bude takový, že lidem by moje slova, tedy jejich hlubší význam, měli dojít, až budu pryč."
"Ne že bych chtěla podceňovat tvé drahé poddané, ale vykašli se na proslov sira Ryana a napiš si vlastní. Řekni to narovinu. Nevím, jak to chceš říct jinak."
"Ne, tak to nemyslím. Sira Ryana si velmi vážím a jeho rady, které měl, jsem si vzal k srdci. Neboj, proslov bude dobrý."
"No jak chceš. Hlavně aby to lidi pochopili," broukla a v tu chvíli se ozvalo zaklepání.
"Neboj, pochopí," mrkl na ni. "Dále!" Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž.
"Pane!" zasalutoval.
"Majore Davisi, vítejte," pousmál se Henry. Kapitánka taky hezky zasalutovala, jak se sluší a patří. Prezident je představil.
"Mám pro vás dva úkol," pousmál se a v duchu si povzdechl. Jo, přesně tohle rozebíral i s Ryanem, jak starším, tak mladším. Do některých věcí nechtěl oba kapitány tahat, ale ne vždy má člověk na výběr. Teď do tohoto kolotoče zatáhne svoji neteř a kapitána v jednom a popravdě i jednoho majora, ale na tom mu tak nezáleželo.

"Ty ses zbláznil," vydechla Ginny, jakmile jim jeho skvělý plán přednesl. "To nemůžeš myslet vážně!"
"Neznám nikoho, kdo by se na to hodil víc než vy dva."
"Tady major možná! Ale já?! Proboha živého! Já neumím mluvit před plno lidma, natož před kamerama! Co jako myslíš tím, že je seznámím s Atlantis. To si mám připravit fotky? Prezentaci na deset minut jako ve škole? A zdroje tam budeš chtít, nebo ti tam stačí napsat wiki.net?!!" Ne, tohle prostě nemohl myslet vážně. Tak on světu oznámí, že mají technologii umožňující cestovat na jiné planety a do jiné galaxie a ona a major Davis jim ty programu popíšou. Nevěřícně na něho koukala. To musel být blbý vtip.
"Neboj, tady v Americe chci, aby ti pomohl ještě někdo z tvého týmu. Byl bych pro to, aby ten mladík, co byl s Ryanem a uhnal si celosvětovou ostudu - jak se jmenoval?" Snažil se znít, že neví, kdo onen muž je, přitom jej sám dosadil do toho programu. "A pak ještě tam máte jednu slečnu, ne?"
"No…ano," hlesla. "Ale tak já myslela, že jenom povykládám o Atlantis a dobré."
"Ehm…ne," podrbal si.
"Ne?" povytáhla obočí.
"Ne," přisvědčil. "Chci tě mít tady na Zemi jako důstojníka pro styk s veřejností. Mluvčí, pokud tomu tak chceš říkat. To už stejně v Pegasu děláš. Sice jenom pro návštěvy, ale i tak."
"Tobě úplně přeskočilo," vydechla nevěřícně. "Máš milion kompetentnějších lidí, než jsem já, Henry! A většina z nich je na Zemi a ne v Pegasu. Nemůžu pendlovat mezi galaxiema!"
"To taky nebudeš, zůstaneš tady. Na Zemi."
Zůstala na něho ohromeně hledět. Co?! Odejít z Atlantis?! "To nemůžeš," hlesla.
"A můžu a udělám," pousmál se. "Na Atlantis tě zatím nepotřebuju. Mám tam pět svých lidí, z toho o dvou nikdo neví nic, než jen jejich pravé jméno."
Založila si ruce a chvilku se na něho vztekle dívala. Ztěžka oddychovala jako by oběhla celou Atlantis. Musela pryč. Otočila se a beze slova vyšla ze dveří. Nezapomněla s nima hlasitě praštit. Vyšla někam do chodby. Koukala dolů, takže si ani nevšimla, že proti ní někdo jde. Vrazila do něho.
"No tak, kampak?" uchechtl se Will, který ji zachytil, aby nespadla. "Co je?" staral se, když ji viděl. Naštvaně se na něho dívala a mlčela.
"Co se stalo?"
"Právě jsem byla povýšená!" prskla.
"A do jakého stavu?"
"Důstojník pro styk s veřejností. Na Zemi!"
"To je super," pousmál se.
"Ne to není, Wille! Musím odejít z Atlantis," tohle už jenom zašeptala.
"Ne," hlesl. Možná to bylo jediné, na co se teď zmohl. Jenom přikývl a otočila hlavu na stranu. Rychle si setřela slzy. Will si povzdechl a objal ji. Přitiskla se k němu a položila si hlavu na jeho rameno.
"Nějak se to vyřeší," dal jí pusu do vlasů. Místo odpovědi jenom vzlykla. "Klid, vyřešíme to, neboj."
"Nechci tě vídat jednou za měsíc o víkendech," hlesla a koukla na něho.
"To ani já tebe ne, ale nějak to vyřešíme, neboj se." Ještě na chvilku si o něho opřela hlavu.
"Měla bych udělat nějakou tu prezentaci," špitla. "Pomůžeš mi?"
"Můžu," přikývl.

V tiskové místnosti Bílého domu bylo naprosto plno. Pod malým podiem stálo plno novinářů, kteří netrpělivě čekali. Naproti nim byl malý pultík a americký znak. Za modrým závěsem mezitím probíhaly poslední přípravy. Henry Heys netrpělivě chodil tam a zpátky a chudák jeho kostymérka plandala za ním, aby ho dokonale upravila, ochranka hlídala všechno kolem, major Davis nervózně přešlapoval a občas koukl do papírů, které měl v ruce a kapitánka Smithová si pořád dokola opakovala to, co měla říct, a sem tam házela naštvané pohledy na svého strýce. Nikdy nestála před tolika lidmi, ale její drahý strýček usoudil, že s jedním semestrem diplomacie a její hezkou tvářičkou to klapne. Momentálně teď měla sto chutí utéct a nechat ho v tom samotného.
"Bude to v pořádku," ozvalo se vedle ní. "Ať řeknete, co řeknete, nebude mít takový vliv, jako vaše nervozita. Pokud vám můžu poradit, oznamte to tak, jako byla ta nejprostší věc pod sluncem." Po tomhle jí sir Ryan podal placatici. Jenom zavrtěla hlavou.
"Tohle by dopadlo dvěma způsoby. Buď bych to vypila celé a bylo by mi špatně, nebo bych to vypila celé a rovnou bych se odporoučela. Ale ani jedna z těch variant nevede tam," kývla na pódium.
"Je tam stejně jenom lok," mrkl na ni. "Ale jak chcete," schoval ji. Malinko se pousmála.
"Ale díky," hlesla a koukla na hodinky. "Dvě minuty," špitla a koukla na Heyse. Ten se na ni trošku pousmál a dál chodil kolem. "Nechcete tam za mě?" podívala se na Ryana seniora.
"Ani ne," zavrtěl hlavou. "Já svoje prohlášení už natočil a nechal poslat do Británie. Královna své prohlášení již připravila a bohužel chce, abych zde zůstal. Kdyby to bylo na mě," začal jemně a vypadal, že se zahleděl někam do dálky, "vykašlal bych se na všechno. Ututlal bych to. Ať teď, nebo později z toho nevzdejde nic dobrého."
Koukala na něho.
"Stát se to kdekoliv jinde, tak ano. Ale protože se to stalo na naší půdě, musíme už s pravdou ven," hlesla. "V tomhle jde o důvěru a Henry Heys má svoje křeslo a Oválnou pracovnu moc rád a chtěl by ji i v dalším volebním období."
"To nejen on. Myslím, že skoro všude se prezidentské křesla otřásají. Trůny ne, křesla ano. Po tomhle projevu závisí jen na prezidentech, jak rychle situaci uklidní. Slečno, o špatných časech mluvím do budoucna. Upřímně, doufal jsem, že se tohoto dne nedožiju. Teď se však bojím, že se dožiju jiných. Buďte svá a hodně štěstí."
"Děkuju, budu ho potřebovat," hlesla a koukala, jak Henry vyšel na podium. Sir Richard Ryan se jí mírně poklonil a pak odkráčel vše sledovat na televizích v zákulisí. Vypadal, jakoby zestárl o pár let. Kapitána Smithovou překvapilo, stejně jako Williama, že se sir Ryan usmířil se synem. Prezident mluvil asi půl hodiny. Mluvil o tom, jak program začal, co všechno přinesl. A vůbec se snažil vyhýbat negativním dopadům. V místnosti bylo naprosto fascinované ticho. Přesto se, chtě nechtě, zmínil, že program brány sebou přináší i nepřátelé, které se jim dařilo držet dál, ale ne vždy to vyšlo. Třeba teď, přesto si nemyslel, že by nějaké nebezpečí hrozilo. Jenže přesně tohle nechalo v lidech více. Nebezpečí tu bylo, nejsme ve vesmíru sami, ale pokud jsme je odehnali jednou, příště se to může povést znova.
Za chviličku předal slovo majoru Davisovi. Ten se rozmluvil o programu Hvězdné brány jako takové a taky o SGC a dal se do zasvěcování a vysvětlování ohledně obyvatel v této galaxii. Pomalu se dostal k Atlantis. Sir Ryan sledoval kapitánku, která už šla skoro na podium. Moc nevěřil, že to zvládne. Ale těsně před tím, než šla nahoru, se zhluboka nadechla, na chvilku zavřela oči a vešla. V tu chvíli vypadala naprosto klidně a vyrovnaně. Byl rád, že to zvládla alespoň takhle. Kdyby ji lidé viděli, jako on v zákulisí, moc by jim to nepomohlo. Vypadala jako vyděšené štěně. Mluvila svým typickým klidným a milým způsobem. Když ji tak pozoroval, říkal si, že jeho by její slova uklidnily, i kdyby říkala, kdo ví co. Jakmile skončila se svou částí, zahrnuli ji novináři otázkami ohledně města. Trpělivě jim odpovídala. Usmál se, ta holka, kdyby měla trochu cviku, tak by dokázala dost, jen na něj to neplatilo. Byl mistr v jemné manipulaci.
Ze spárů novinářů se dostala asi za hodinu. Jakmile prošla za závěs, zamířila k siru Ryanovi. Přišla k němu, hrábla mu do kapsy saka a vytáhla placatku. Dopila obsah.
"Teď si dám," pousmála se a prázdnou mu ji vrátila.
"Není zač," rozesmál se. "Vedla jste si dobře, pokud někdy zavítáte do Británie, stavte se."
"Určitě, ještě nikdy jsem tam nebyla."
"Rádi vás uvidíme, doufám, že přijmete i pozvání na večeři," pousmál se. "Byla byste lepší," vrátil se zpět k rozhovoru. "Pracujte na tom."
Jenom přikývla.
"Omluvte mě, státní záležitosti volají," naznačil, že mu v kapse zvoní mobil.
"Jistě," hlesla. Ještě jednou se jí mírně uklonil a pak poodešel. O chvíli později slyšela onoho gentlemana nadávat do telefonu.

V Bílém domě zůstali až skoro do půlnoci. Vypadalo to, že je to všechno celkem v pohodě.
"Běž už domů, Ginny," broukl Henry. "Řidič tě odveze."
"Dobře. Vezmu sebou i kapitána, aby nemusel do hotelu," zívla si a koukla na Willa. Ten jen přikývl. Vypadal, že mele z posledního.
"Auto vás bude čekat, dobrou noc."
"Dobrou," knikla a kývla na Willa. Šel za ní.
"Ty, Gin…hmm…ty máš byt tady? V DC?" zeptal se nejistě. Přikývla.
"A taky v DC, v Colorado Springs, v New Yorku a na Hawaii," pousmála se.
"Hm…drsné a to všechno stíháš…tedy jako v tom stíháš bydlet?"
"Už ne," broukla. "Jenom v Coloradu a občas v DC a na Hawaii," pokrčila rameny.
"To je…hodně bytů," polknul.
"To ano," přikývla. "Ale občas je používá táta. Občas Steven - můj nevlastní bratr," pokrčila ramen.
"Proč to nepronajmeš nebo neprodáš?"
"Nedokážu si představit, že by mi v tom bydlel někdo cizí," otřepala se. "A neprodám to, protože…vlastně nevím."
"Protože máš dost peněz," rozesmál se.
„No asi," hlesla. "V New Yorku bydlí Steven většinou. Ale na Hawaii vlastně nikdo. Já tam trávila víkendy, když jsem byla mladší…teda…prostě kdysi."
"Jasně," smál se, "kdysi."
"No ano," šťouchla do něho.
"Chápu, v pořádku, jdem spát, jsem utahaný jako kůň."
Přikývla a otevřela dveře bytu a Willovi spadla brada podruhé. Bylo to zařízené hodně moderně a ten byt byl prostě obrovský. Když se prošlo předsíní, ocitl se ve velkém obýváku, kde byla obrovský televize, bílý kožený gauč, skleněný stolek a pod ním bílý koberec. Nábytku tu moc nebylo. Jenom sem tam nějaká skříňka. Vpravo byla kuchyně, která byla taky moderní - vrchní dvířka s jemným dřevěným vzorkem a spodek matně černý. Oba pokoje odděloval barový pultík. Vlevo od obýváku byly dva schůdky do ložnice, kde byla obrovská postel, noční stolek po každé straně a v obou zdích byly dveře. Na každé straně jedny. Ty vpravo vedly do šatny a ty vlevo do koupelny.
"Hm…hezké," bylo opět jediné, co ze sebe mohl dostat. Když došel k oknu, viděl pod sebou skoro celý Washington. Ginny se malinko pousmála.
"Tohle je nádhera," rozhlížel se kolem.
"Děkuju," malinko zčervenala.
"Můžu to pořádně obdivovat ráno?" Přišla k němu a políbila ho. Sjela mu rukama po zádech.
"Určitě," zašeptala.
"Ginny, miláčku, jsem unavený, několik dní jsem nespal."
"Já taky ne," hlesla a znova ho políbila a pomyslela si něco ve stylu: Další NE ti teda neodpustím. Naštěstí její přesvědčovací metody byly naprosto spolehlivé a Will to po chvilce vzdal. Ale bránil se dlouho. Ale nakonec byl rád. Přitiskl si ji k sobě, dal jí pusu do vlasů a přikryl je. To už Ginny nevěděla. Spala jak dřevo.

Druhý den ráno vstal brzy. Vzbudil ho mobil. Rychle ho drapnul a odběhl jinam, aby to křehké funící stvoření vedle sebe nevzbudil. Malinko se mračil, když si zprávu vyslechl, ale tak měl pořád ještě čas. Zalezl si zpátky. Znova se vzbudil až kolem desáté, když mu Gin přinesla snídani do postele.
"Dobré ráno," dala mu pusu a buchtu k tomu. "Byla jsem v pekárně."
"Děkuji," pousmál se. "Budu se muset vrátit na Atlantis."
"Nééé," kňoukla. "Kdy?"
"V jedenáct dorazí auto."
"Tak brzo," vydechla.
"Bohužel, mám neodkladné rozkazy," povzdechl si.
"Sakra," nafoukla se.
"Ale tady mám taky menší povinnost," usmál se na ni. Zamrkala a zastavila se uprostřed pohybu ruky, ve které měla koblížek. "Ale až se nasnídáme," uchechtl se. Rozesmál se.

"Nechoď," hlesla o hodinu později u dveří.
"Musím."
"Ne, nemusíš," pousmála se a políbila ho. Odtáhl se.
"Ne, protože jestli to uděláš ještě jednou, neodejdu."
"Promiň," dala mu pusu. "Zavolej mi, jak dorazíš do SGC, prosím."
"Zavolám, ale musím spěchat," políbil ji na čelo. "Opatruj se."
"Ahoj, vojáku," opřela se o futra. Pohladil ji a šel. Musel utíkat, jinak ho zabijou. Povzdechla si a zavřela dveře. Šla si ještě na chvilku lehnout.

William Ryan dorazil na Atlantis k večeru. Přivítal se s doktorkou Weirovou a informoval ji o situaci na zemi. Ta pak následně tlumočila celou záležitost celému městu. Byl unavený, vyčerpaný, ale měl spoustu rozkazů, které musel vyřešit. Chvilku mu sice trvalo, než se myšlenkama dostal od Ginny. Nakonec se rozhodl, že musí udělat to, co dostal od prezidenta za úkol. Prvně svolá všechny americké agenty působící na Atlantis. Podle prezidenta by mělo fungovat zařízení, které dostal.

O půl hodiny později stál v opuštěné zasedačce s Georgem Tylorem, Alexejem Emersonem, Thomasem Braunem. O všech věděl, chyběli mu však ještě dva agenti, které chtěl poznat. Jedna z nich byla žena Vivian Johnesová a poslední muž byl Alec Adams. Čekal ještě čtvrt hodiny, než se rozhodl, že všem vyjasní situaci. Ve zkratce jim pověděl, co se dělo na Zemi.
"Vím, že všichni máte jisté rozkazy, které se týkají Atlantis," začal po chvíli, "nechci vědět jaké, vím je od toho, kdo vám je zadával, přesto je musím pozměnit. Bohužel však nejsme všichni. Dohromady by vás tu mělo být pět."
"Tak ještě moment," broukl Taylor. "Třeba dorazí."
"Nevíte, kdo by to mohl být?" staral se Ryan.
"Podle jmen těžko," dodal Braun, "nikdo z nás neměl ponětí, že by tu byli další dva." Dveře do místnosti se otevřely a vešla drobná postava.
"Omlouvám se, ale Lincoln, tedy Adams, nemohl dorazit, stále leží na ošetřovně," promluvila hnědovláska a porozhlédla se po kruhu přítomných. Vypadala mírně překvapeně, ale ne tolik, jako ti okolo. "Obávám se, že se situace vyhrotila. Jsem Vivien Jonesová."
"Ehm." odkašlal si Ryan, když uviděl Liv. Ta se mírně pousmála a stoupla si vedle George, který vypadal, že ji asi uškrtí.
"Abych předešla nějakým nedorozuměním, pracuji zde pod utajením, stejně jako Alec, neznala jsem vaši totožnost do dnešního dne, jako vy moji, ale tušila jsem, že jste to vy. A teď, kapitáne, asi pro nás musíte mít nějakou důležitou zprávu, jinak byste nás nevolal. Co se děje?"
"No ano, mám," hlesl a dal se do vyprávění. Všichni poslouchali a Will si připadal jako v jiném světě. Když skončil, všichni se tiše rozešli, až na George a Liv.
"Tys to celou dobu věděla?" hlesl Tylor, jakmile se za Ryanem zavřeli dveře.
"Tušila od první chvíle, ale nevěděla," pousmála se.
"Aha," hlesl.
"Nezlob se, nemohla jsem nic říct," povzdechla si a pohladila ho po paži.
"Ne, v pohodě," zamručel.
"Pojď ke mně," popotáhla ho za ruku. Cosi zabručel.
"Jsem na tebe naštvaný, myslel jsem, že si věříme."
"A tys mi to o sobě řekl?" nafoukla se. "Neřekl! Já taky myslela, že si věříme!"
"Chm…pravda."
"Mám toho dost, Georgi, nejmenuju se Olivie Reedová, a co? Tohle jméno používám dost dlouho, abych na něj slyšela víc, než na Vivien. Mám dost těchto žabomyších válek tady. Na Zemi je to horší. Každá zemně zapojená v programu brány tu má svého agenta. Vím o nich, ne o všech, ale vím!"
"A?" koukl na ni.
"A nic!" prskla. "Nechceš jít se mnou, nechtěj!"
"No tak. Jsem jenom nervózní."
"A naštvaný," ušklíbla se. "A nervózní seš z čeho?" šťouchla do něj.
"Nevím," zahučel a prohrábl si vlasy.
"Pojď pryč, tohle místo nemám ráda a třeba mi pak řekneš, proč jsi nervózní." Zase jenom zabručel. Jenom si povzdechla a praštila do něj.
"Měj se." Chytl ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Usmála se a stoupla si na špičky, přesto výšku nevyrovnala. Sklonil se k ní a políbil. Polibek mu vrátila a objala ho.
"Pojďme ke mně," zašeptala.
"Ne, to je moc daleko." Vysadil ji na stůl. Zazubila se a začala mu rozepínat uniformu. Pleskl ji po ruce.
"Já sám," políbil ji a začal svlíkat ji.
"Ale no ták," rozesmála se a stejně pokračovala. Hodil na zem její bundu a nechal ji, aby mu rozepla kalhoty. Pokud byl na ni do téhle chvíli naštvaný, tak už ani nevěděl proč. George byl v sedmém nebi. Agent, neagent, seržant, neseržant, tohle mu nikdo nevezme. Teď ale měl jinou práci.

"Příště by to chtělo víc romantiky," uchechtl se a zapl si pásek zpátky.
"Tak ji zařiď," pokrčila rameny a soukala se do uniformy. "Svíčky, víno, dobrá večeře," zazubila se. "Mimochodem, nepil jsi, že ne?“ Jenom se ušklíbl. "Anebo taky na to zapomeň," zahučela a opřela si o stůl nohu, aby si zavázala kanady.
"Co je?" broukl.
"Nic," pousmála se.
"Fajn," dal jí pusu a rozstřapatil jí vlasy.
Rozesmála se. "Pojď, bude večeře," zívla. "Jsem utahaná jako kotě." Znova se jenom usmál a pleskl ji po zadku, když vycházela. Otočila se a stáhla si ho na polibek. Tady stejně nikdo nechodil. Cosi jenom zamručel. Usmála se. Moc dobře věděla, co se dělo. Má co chtěla, jen na tom ještě bude muset zapracovat. Šli se najíst.
"Jsem rád, že ti je líp," pousmál se ještě.
"O moc lepší to není, ale z nejhoršího jsem venku." povzdechla si. "Prý jsem vás vyděsila."
"Trošku," přikývl.
"Ty jsi měl strach, přiznej se." šťouchla do něj.
"Měl," souhlasil hrdě.
"To je milé!" pohladila ho po koleni, když se nikdo nedíval.
"Vím. Pojď. Umírám hladem." Šli se najíst. Jak on, tak ona měli hlad jako dva vlci.

vynikající