Wraithská záležitost, part 1
Uteklo pár dní od chvíle, kdy se týmy vrátily zase do normálu. Generál svůj slib dodržel. Jenom jednomu člověku to nebylo moc po chuti. Kapitán Smithová by uvítala, kdyby mohla zůstat v jiném týmu. Od té hádky s Willamem Ryanem se na ni ani nepodíval a naprosto ji ignoroval. V jídelně ho sem tam viděla i flirtovat s doktorkami. Neskutečně ji to štvalo. Svým způsobem ji to nutilo, aby se uzavřela do sebe, tedy více se všechny stranila. Fungovalo to tak dva dny, než ji Reedová donutila, aby se přidala k ostatním. Někdy kapitán nevěděla, co si drobná hnědovláska myslí, určité události ji nutily, aby si na ni dávala více pozor. I když sedávala s nimi, moc toho nenamluvila. Neměla chuť ani náladu. Nejraději by se vypařila, jenže... Reedová, všude byla, všude ji tahala. Třeba teď zrovna musela poslouchat kvákání spousty doktorek o tom, jak je který voják dokonalý. Proč? Protože za to opět mohla Reedová!
"Omluvte mě, mám práci,“ omluvila se kapitán ve chvíli, kdy to už bylo společensky únosné.
"Jistě," přikývly doktorky a vypadaly, že ji skoro nevnímají. Jediný, kdo vypadal přítomný, stál opřený o stěnu a sledoval místnost ostražitým pohledem. Ten jen kývl na kapitána a pokračoval v hraní s tužkou. Ginny se zamračila víc a rychle odešla. Naprosto ignorovala kapitána, který zase balil nějakou novou sukni. Všimla si, jak po ní kouká. Takže šlo o hru? Nebo to myslel vážně? Věděl, že nemůže nic udělat, ani nic říct. Fajn, ona to umí taky. Naprosto okázale jej ignorovala. Chtěli hry? Budou je mít. Byla sledována malým zabijákem, pravděpodobně. Reedová tyhle hry uměla hrát, ale Smithová by dala ruku do ohně, že ji sleduje ještě někdo a to pozorně. Pak tu byl Ryan, který se jí snažil ublížit. Prosím, tak tohle jsou vyhlídky na ráj. Došla do svého pokoje, a kdyby mohla, praští dveřmi. Jenže tyhle byly senzorové. Další věc, kterou Antici nedomysleli. Nikdy tu nemohl vzniknout efekt bouchnutí dveřmi. Proč? Prostě to nešlo.
Koukala dobré dvě hodiny do stropu, než zase začala mít hlad. Šla na oběd.
"Nemohl jsem si nevšimnout, kapitáne, že tady sedíte sama," přisedl si k ní nějaký celkem ucházející doktor.
"No...dobrý postřeh," zabručela.
"Mám samé dobré postřehy," řekl mírně drze, "třeba to, že se snažíte zabít rajče."
"Snažím se ho nakrájet."
"Pojďte se mnou na rande," nabídl jí.
"CO?!" vyprskla a zakuckala se, ale viděla přicházet Ryana. "No...možná by to šlo."
"Fajn, zítra v osm?"
"No...uvidíme," všimla si, jak se na ni Will dívá. Nespustila ho z očí a začala na doktora dělat kukadla. Namotávala si vlasy na prst jako by jen tak mimochodem. Sledovala jeho reakci. Vypadal naprosto v pohodě a pak si šel sednout k Lornovi zády k ní i k doktorovi. Maličko se ušklíbla a pak koukla na doktora.
"Nevím, možná budu mít co dělat."
"Jen jsem to zkusil, no nic, prohrál jsem sázku."
"Sázku?!" zavrčela nebezpečně. "S kým?!" Jen se usmál a naznačil mírnou poklonu. "No tak?!"
"Omluvte mě, musím jít za doktorem Yuem." Ginny se pár krát nadechla. Hlavně v klidu. Všude přece bylo plno lidí. Soustředěně se zakousla do tortilly. Zabije ho potom. Pak šla odnést tác s jídlem. Všimla si, že těsně za ní jde Will. Vzala si nějaký pudink a prudce se otočila. Ještě si v rychlosti zkontrolovala, že je to skutečně on, a vyklopila mu to na čistou uniformu. Hned jí bylo líp.
"Promiňte, kapitáne," dodala ještě. Koukl na ni a zamračil se. Pak jen protočil očima a pohlédl na Lorna. Ten jen přikývl. Tohle bude hlášení. "Neviděla jsem vás," pokrčila rameny omluvně. "To víte, my bohatí," maličko zavrčela a otočila se k odchodu.
"To je jedno, do hlášení půjdete, ať jste bohatá, nebo ne."
"Nemůžu za to, že jste stál přímo za mnou," pokrčila rameny. Beze slova kolem ní prošel. Opřela se o stěnu a zbytek pudinku vyjedla. Doufala, že mu ten čokoládový z uniformy tak lehce nepůjde. Vydala se nachystat si věci na večerní misi a pak ještě proškolit ty nové nadšené vědátory, kteří šli s nimi. Nechápala, proč školení vždy přišlo na ni a rozhodně jí to nikterak nebavilo. Vždyť skoro vždy Tylor někde honil sukně. Reedová otravovala Lornův tým... Naházela do batohu věci a šla do zasedačky nachystat papíry. Zavřela se tam a v klidu čekala, než se objeví ti malí Einsteinové. Po hodinovém školení, kdy myslela, že je to věčnost, se vydala k sobě, kde se rozhodla si na chvíli zdřímnout.
Jakmile prošli bránou na novou planetu, Liv s Georgem a kapitánem se šli porozhlídnout po okolí. Ginny zůstala s vědci u brány. Nezlobila se, nikam se jí nechtělo.
"Všude je čisto," ohlásili po chvilce. "Jdeme." Popohnala chudáky směrem, který si předem vyznačili. Potřebovali najít místo, které jim předtím popsal průzkumný tým.
"Má to být asi pět kilometrů od brány," podotkla kapitánka. V tuhle chvíli se ozvalo sborové zakňučení vědců. "Pochod, chlapci, není to tak daleko," pousmála se.
"Ale my jsme malí vědci, co toho moc neujdou," zkoušel to jiný.
"Tak to ty svoje malé nožičky musíte potrénovat," šťouchla do něho. "Mašírujte!"
"Mpf!"
"Tu uniformu mi vyčistíte, kapitáne. Máte ji v pokoji," zavrčel Ryan, který přešel dozadu k Ginny.
"To víte, že jo, pane," maličko se ušklíbla.
"Myslím to vážně," lehce do ní strčil.
"No to já taky," podívala se na něho. "Vyperu ti ji tak, že ji nepoznáš," trošku se uchechtla.
"Chci ji jen vyčistit, nic víc!"
Znova se ušklíbla."Myslíš, že to moje zbohatlické ručičky zvládnou?!"
"Ne, jen ji chci pak poznat," ušklíbl se.
"No to nevím," pokrčila rameny. "Nikdy jsem neprala."
Ušklíbl se. "Mimochodem, za co to bylo?"
"Co?"
"Ten puding."
"Zamysli se." Protočil očima a zrychlil krok. Slyšel za sebou jenom: "Ts!" Ušklíbl se a šel dopředu, aby kontroloval všechno.
"Jsme tady," broukla kapitán za chvilku.
"To bylo tak dva kilometry!" namítl jeden z vědců.
"Lhala jsem. Pět je to dohromady," pousmála se. "Pravidlo číslo jedna?"
"Na nic nesahat," odpověděl jeden z mužů. Přikývla a koukala na objekt.
"Pravidlo dvě je obdivně koukat, nebo co?" zahučel Tylor. "Když se změníte v žábu, je to váš problém."
"Ne." odsekla kapitán. "Prostě ať se nešahá na nic, co není schváleno jako bezpečné."
"A jak to zjistíme?" rýpl si vědec. Dostal přezdívku otrava jedna.
"Dokud neřekneme."
"Fajn, takže to mám jít prohlédnout?" zakročila rychle Olivie, která si všimla, že už se „otrava jedna“ nadechuje.
"Pravděpodobně to chtěla kapitán naznačit," přikývl George.
"Tak jo," povzdechla si. Pokusný králíček do boje.
Sešla dolů do ruin. "Zůstaňte tady," řekla Ginny a šla za ní.
O chvíli později je volali, že můžou dolů. Podle všeho se nic vážného nedělo.
"Vypadá to tu v pořádku, pozor na pavouky a na nic nesahejte!" houkla Ginny a koukala po stěnách na nápisy.
"Kapitán si počte... a pak se uvidí," dodala Reedová a koukala na nápisy s černovláskou.
"Je tu něco zajímavého?" staral se Will.
"Nápisy a pár různých udělátek, počkáme, zda nenajdeme něco závadného, což už podle mě měl udělat průzkumný tým a pak... se uvidí," odpověděla Reedová, opět.
"Hele, co tady tyhle nápisy?" zajímal se jeden z mužů a ukázal na protější stěnu.
"Nevypadají, jako antické!" křikl někdo.
"Ani ty nápisy na konzoli," dodal další z vědců a dotkl se jí.
"Nešahejte na ně!" štěkla Reedová. "Je to wraithsky!" Pozdě, mladý muž se nechtěně dotkl ještě i jiného tlačítka. V tu chvíli se v místnosti okolo konzole objevila zář.
"Dolů!" zakřičel někdo. Reedová se Smithovou se vrhly před vědce. Odmrštilo je to na stěny. Obě se praštily do hlavy a zůstaly ležet na zemi.
"Bože," knikla Ginny a snažila se vyhrabat na nohy. Bolela ji hlava. Opřela se o zeď. "Řekla jsem vám, abyste na nic nesahali!!! Čemu jste nerozuměli?!"
"Nechtěli jsme na nic sahat!" vykřikl kdosi, jak se sbíral ze země.
"Seržante?!" zakřičel Tylor. Přihnal se k Liv a začal ji sbírat. Will si klekl ke kapitánce.
"Jsi v pohodě?“
"Jo," zabručela a snažila se postavit. "Co Reedová?"
"Je v pohodě!" křikl Tylor. "Jen je trošku mimo."
"Fajn," přikývl Ryan. Pak vzal kapitána a pomáhal jí na nohy.
"Můžu jim jednu šlehnout? Prosím!" vrčela a držela se ho, když se vyhrabala na nohy.
"Ne, nemůžeš, půjdeme na vzduch. Všichni!" Vědci vystrašeně vyklusali na povrch.
Báli se spíše o kapitána a seržanta, než toho, co by se jim mohlo stát.
"Vrátíme se zpátky," rozhodl kapitán. Tylor podpíral Reedovou a v pravidelných intervalech házel škaredé pohledy na vědce.
"Kapitáne, omlouvám se," knikl muž.
"Nemluvte na mě!" zavrčela.
"Ale je mi to vážně líto," hlesl.
"Ticho!" zavrčela ještě nebezpečněji a udělala krok k němu.
"Padejte, nebo vás nakopnu," ozvala se Reedová, která se sotva vlekla. Všichni mladící jenom polkli. Přece jenom obě ženy by je s přehledem nakopaly, kdyby chtěly. Pomalu se vydali k bráně.
"Bude tu muset ale jít jiný tým. Chca nechca," podotkla kapitán cestou.
"To ano, protože pokud ti něco bude, pak to musí někdo zjistit," přidal do mlýna kapitán.
"Ale nebude nám nic," mávla rukou.
"Raději bych si byl jistý, můžete mít otřes mozku, nebo nemusíte, ale podle toho jak se obě motáte, myslím si, že máte."
"Nemotám se," houkla kapitánka. Bude mu protestovat, ať je to pravda nebo ne.
"Já vás vedu, kapitáne, moc dobře vím, že se motáte," mrkl na ni. Liv to měla vyřešené. Tu skoro nesl Tylor. Hlavně proto, že se o ni bál. Možná byla malá a dokázala se o sebe postarat, ale on byl větší a taky se o ni uměl postarat.
"Vypadají obě v pořádku," podotkl doktor a koukal do výsledků.
"A jsou?"
"Jsou," přikývl. "Do zítřka v klidu a pak se můžou vrátit do služby."
"Dobře," oddechl si Ryan a šel to oběma oznámit. Seděly na ošetřovně na postelích a o něčem si povídaly.
"Myslíte, že dostaneme puding?" starala se Reedová.
"Nevím," pokrčila rameny. "Jím akorát čokoládový a na ten stejně nemám chuť."
"Já bych naopak snědla snad všechno. Bolí mě hlava," stěžovala si snad po páté a opatrně si lehla. Ginny se jenom protáhla. "No nic, jdu napsat hlášení a pak se jdu najíst," sklouzla z postele drobná hnědovláska a šla se podepsat na papír, který ji donesl doktor Beckett. Potom odešla. Mezitím došel Will, který, když zjistil, že tam je Ginny už sama, se zarazil ve dveřích. Kapitánka se zrovna bavila s doktorem a něco mu odkývávala. Sledoval ji a snažil se přijít na něco smysluplného. Beckett odešel a ona se natáhla pro bundu. Zarazila se a koukla na Willa. Rychle uhnula očima.
"Jak ti je?" staral se a přišel k ní.
Pokrčila rameny."Celkem fajn. Prý nám nic není," odpověděla a koukala všude jinam, jenom ne na něho.
"A mně nejde o pohled doktora, ale o tvůj. Jak se cítíš?" Měl starost a velkou. Nevypadalo to zrovna pěkně.
"Je mi vážně fajn. Trošku mě bolí rameno, ale jinak jsem v pohodě."
"Dobře, oběd?"
"No..." hlesla a přešlápla. "Jo, může být."
Pousmál se a popostrčil, aby šla. "Mají čokoládoví puding." Maličko se pousmála a přikývla. Čokoládový pudink vyřčený s jeho britským přízvukem byl neodolatelný. A nejhorší na tom bylo, že to věděl.
Olivie Reedová vynechala jak oběd, tak i večeři. Bolela ji hlava a neměla na nic náladu. Rozhodla se, že zkusí sepsat hlášení. Zkoušela to prvně na počítači, ale nedávalo jí to vůbec smysl. Písmenka se jí rozmazávala před očima. Nakonec vzala propisku a zkusila to alespoň na papír. Hlášení dopsala asi po hodině. Podívala se na něho, ještě jednou ho přečetla a šla ho odevzdat kapitánovi. Zabušila na dveře a čekala. Byla s ním spokojená. Vypadalo dokonale a mělo smysl. Jen doufala, že ji nevyhodí.
"Dále," ozvalo se zevnitř.
"Kapitáne, to jsem já. Donesla jsem vám hlášení," dodala hned na vysvětlení, jen co přišla. "Stále mě bolí hlava, tak jsem si řekla, že vám ho dám napsané rukou."
"Jo, položte to na stůl," pokynul Will a koukal do svojí skleničky s pitím.
Udělala, co chtěl. "Mimochodem, nekoukejte na ecer´rer, jako byste tam hledal ženskou."
"Na co nemám koukat?" zamrkal a zvedl hlavu.
Chytla se za spánky. "Skleničku... co jsem řekla?"
"Já nevím...znělo to divně."
"Omlouvám se, bolí mě hlava." Psí pohled a pokrčení ramen mělo znamenat vysvětlení.
"Jo, to bude tím," přikývl. "Bože, jsem takový vůl!"
"Copak?" starala se a přisedla si.
"Nic," zavrtěl hlavou. "To je jedno. Měl jsem slabou chvilku," pousmál se.
"Tu máme každý," pokynula mu, aby se vypovídal. "A u mě jsou tajemství jako v hrobě."
"Ne, to nejde, nemůžu."
"Jak myslíte," vstala. "Ale pamatujte, tajemství jsou věci, které vás omezují, a vy sám nechcete, abychom je měli." Připomněla mu, ne zrovna pěkným způsobem, že to po nich vyžaduje a sám je má. "Jenže ne vždy se všechny dozvíme." Mrkla na něj. "Selatam nak´retis, pane."
"Sela-co?!"
"Selatam nak´tetis," zopakovala nechápavě. "Prostě sladké sny a tak..."
"Jste si jistá, že jste v pořádku?"
"Jen mě bolí hlava," zněla hodně nechápavě.
"Mluvíte mimo angličtiny i nějakým zajímavým jazykem."
„Vážně?" teď vypadala zmateně jako veverka na poušti. "Ale vždyť jsem vám jen popřála...dobrou noc."
"Projdeme se, ano?"
"Já bych raději šla spát."
"Dobře, tak ráno," rozloučil se. Přikývla a raději už nic neříkala. Mávla mu a vydala se do postele. Chtěla spát. Napadali ji pořád takové divné věci, myšlenky, vzpomínky, o kterých si byla jistá, že nejsou její. Mávla nad tím rukou a přičítala to praštění se do hlavy. Zalezla do postele. Spokojeně upadla do neklidných snů.
Kapitán Ryan nějakou dobu zamyšleně koukal na dveře a pak vstal. Šel položit skleničku na stůl s tím, že si dá sprchu, ale v půli pohybu se zarazil. Zahleděl se na papír, který mu donesla seržantka. Rychle jej vzal do ruky. "Tylore," zkusil vysílačku.
"Jo, příjem, šéfe!"
"Můžeš nechat to, co děláš, a přijít ke mně?"
"Musím? Mám... něco rozdělané."
Will protočil očima a zavčel. "To je rozkaz!"
"Už klušu."
Georgi Tylorovi trvalo rekordních deset minut, než dorazil ke svému velícímu a vešel. Našel jej v podivné náladě. Stál u okna a v ruce držel papír. Popravdě vypadal, že právě příchozího nevnímá.
"Jsem tu, pane," odkašlal si.
Britský důstojník sebou cukl a otočil se. "Oh, jasně. Máme problém." Třemi kroky přešel k poručíkovi a podal mu papír, aby se podíval.
"Kdo si kreslil?" uchechtl se.
"Reedová a víš, co to je?" Tón velitelova hlasu dával znát, aby se George opravdu snažil, že tu sranda končí.
"No...nevím," hlesl a podíval se na to líp.
"Wraithština," zahučel. "Poznám ji, ale nepřečtu. Normálně bych to bral za špatný vtip."
„Ale?“
"Ale když mi to donesla, tak použila zcela mě neznámá slova místo skleničky a přání na dobrou noc," mračil se.
"A kde je teď?"
"U sebe a spí. Jen jsem chtěl vědět, jestli to není nějaký váš výstřelek."
"Neeee," zakroutil hlavou.
"Výborně, vezmi stunner a jdeme," rozhodl se. Ať se s jeho drahou podřízenou dělo cokoliv, on to vyřeší.
"Stunner? Na co?" klusal za ním.
"Jen pro jistou, nerad bych si od ní nechal zlomit nos."
"Jasně," přikývl. "To dává smysl."
Reedovou vzbudilo otvírání dveří. Její první reakce byla šáhnout pod polštář a vytáhnout devítku, ale když viděla Tylora a kapitána, tak ji pustila. "Neumíte klepat?"
"Umíme."
„Fajn a co chcete?" starala se a vylízala z postele. Teď už neusne, zvlášť když si připadala, že ji někdo šťouchá do mozku rozžhaveným drátem.
"Napsala jsi hlášení ve wraithštině," dal jí pod nos její papír.
"Eh?" koukala na ně. Pak koukla na papír a zase koukala nechápavě. "V jaké wraithštině?"
"Je to wraithsky!" zavrčel Ryan.
"Já vám nerozumím," hlesla zoufale. "A nevrčte na mě." Chytla se za spánky.
"Jdeme na ošetřovnu," broukl. To už jen smířlivě přikývla. Chytla si Tylora, takhle z toho alespoň něco vytříská, i když byla pravda, že on ji nosil skoro všude a rád. Pro něj byla pírko. Doktor ji znova oskenoval, ale výsledky byly opět v pořádku. Nakonec vyškemrala něco na bolest hlavy a celé hlášení v jiném jazyce byl považován za žert, který se moc nepovedl. Tylor ji doprovodil zase do postele a počkal, až usne.
Will se vydal k sobě do pokoje. Po cestě uviděl na jednom z balkonu kapitána Smithovou. Vydal se za ní. Bylo pozdě na to, aby se potulovala venku.
"Co tady děláš?" zašeptal, když se dostal za ni. Rychle se otočila, ale pak se trošičku pousmála. "Nemůžu spát. Pořád mě budí nějaké sny."
"Jaké?" staral se.
"No...nevím..." zarazila se. "Je tam tma, mlha..."
Zamračil se. "Wraithové?"
"Nevím...možná," pokrčila rameny. Zamračil se ještě více a prohlížel si ji.
"Bolí tě hlava?"
"Trošku," přikývla. "A mám mžitky před očima a hlad," pousmála se. "Možná to bude spolu souviset," mávla rukou ve srandě.
"Souvisí to spolu. Upřímně, nevěděl bych to, kdyby mi Reedová neodevzdala hlášení napsané ve wraithštině."
"Divný smysl pro humor," uchechtla se.
"To ano, kromě toho, že mi odpřísáhla, že je to anglicky napsané a přečetla mi, co je tam napsané. Občas jí ujede slovo v jiném jazyce... a bolí ji hlava, má hlad." Tím chtěl naznačit, že jemu to vtipné nepřijde.
"No...obě jsme se praštily do hlavy, ale podle doktora jsme v pohodě."
"A obě máte nějaké spojení s Wraithy..." uchechtl se.
"Nemám!" nafoukla se. "Byl to jenom sen."
"No... dobře... pojď spát."
Jenom přikývla a šla za ním. Dovodil ji přede dveře a nervózně přešlápl. "Díky za doprovod."
"Není zač, kdyby cokoliv, volej doktora."
"Jasně," mávla rukou.
"Dobrou noc," pousmál se a otočil se.
"Dobrou," šeptla a zavřela dveře. I když chvilku přemýšlela, že ho poprosí, aby s ní zůstal.
Jenže to by musela něco říct. Popravdě i on by rád zůstal, měl o ni strach, jenže... Opřela se o dveře a chvilku poslouchala, jestli už odešel. Pak si povzdechla. K čertu s nějakou hrdostí. Otevřela je. Překvapeně na ni koukal s rukou pozvednutou k zaklepání. Maličko se pousmála a ustoupila ze dveří.
"Jen kdyby se ti v noci udělalo špatně," dodal.
"Jasně," pokývala hlavou s úsměvem. "Nic mi není, fakt..." Sundala si bundu a kalhoty a skočila do postele. Nervózně opět přešlápl, než si vlezl k ní. Bylo jí to jedno. Byla ráda, že leží. Přitiskl se k ní a zavřel oči. "Dobrou noc."
"Dobrou," šeptla a koukala do země. Za chvíli cítila, jak pravidelně oddechoval. Pousmála se a koukala, jak spí. Spát se jí nechtělo. Podle ní vypadal kouzelně. Jenže všechno, co spí, vypadá většinou roztomile.
George přecházel před zavřenými dveřmi. Nakonec se rozhodl zaklepat. Otevřela mu Liv v pyžamku se žirafou a chlupatých papučkách.
"No?" koukla na něj a vypadala dost přešle.
"Jak ti je?" staral se.
"Bolí mě hlava," kuňkla potichu a ustoupila ze dveří.
"A mám zajít pro doktora?
"Nic nenajde, nic nenašel ani poprvé," zahučela a šla ho obejmout.
Hladil ji po zádech. "To přejde určitě."
"Jenže kdy? Nemůžu usnout," fňukla.
"Lehni si a budu ti vykládat pohádku." Jen padla do postele a zabalila se do deky. Před chvílí brečela jak malá únavou. Nemohla usnout, jak ji bolela hlava, nemohla ani usnout tím, jak byla unavená. George si začal vymýšlet nějakou pohádku. Sice mu to šlo ztěžka, ale nakonec se do toho tak procítil, že málem usnul sám. Zamotal do toho draky, princezny, trpaslíky, srnky, žížaly...a jak končil dramatickým koncem, koukl na Liv. Spala jak dřevo. Nevěděl, jestli ji opravdu uspal, nebo to bylo tak nudné. Pořádně ji přikryl až ke krku a dal jí pusu na tvář. Potichoučku se vyplížil ven. Což mělo za následek, že se na chodbě potkal s poručíkem Lincolnem. Ten na něj jen koukl s mírně pobaveným obličejem.
"Nic se nestalo! Jenom jsem jí byl říct pohádku!!" vyjekl George.
"Jistě a já jsem anglická královna," pousmál se a poplácal ho po zádech.
"Přísahám," knikl. Lincoln se ušklíbl a zakroutil hlavou. Ať to bylo, co to bylo, může si z George dělat srandu. George zavrtěl hlavou a radši zmizel. Tohle mu byl čert dlužen, ale jedno musel Lincolnovi nechat, dokázal udržet nějaká ty tajemství. Rozhodně dál své teorie neposílal. Přece jenom ať ti dva měli mezi sebou, co chtěli, jeho se to netýkalo.
Will se ráno vyplížil dřív, než se město vzbudilo. Na tohle byl zvyklý a považoval se za přeborníka v plížení. Kapitánku potkal až na snídani.
"Jak ti je?" staral se.
"Hm," přežvýkla. "Hlava bolí, ale nic, co by se nedalo vydržet."
"Jdi za doktorem pro nějaké prášky."
"Není to tak hrozné."
"Ale mohlo by být," trval na svém.
"Wille," povzdechla si. "Je mi fajn. Jenom jsem měla v noci pár špatných snů." Trošku se pousmála. Pokrčil rameny. Ať si dělá, co chce. Je dospělá. Znova se pousmála. "Mám službu, uvidíme se večer?"
"Můžeme," mrkl na ni.
"Tak jo," zvedla se a otočila se k odchodu. Sledoval ji, dokud nezmizela.
George Tylor se nechával obletovat doktorkami, ale v poslední době se proslýchalo, že je spíše zanedbával. Byl roztěkaný a jako by duchem nepřítomný. Většinu volného času trávil nad knihou, což znepokojovalo všechny okolo.
"Tak co se děje?" zajímala se Liv u večeře.
"Co by se dělo?" nechápal a dával si něco dobrého. "Budeš to rajče?"
"Ehm...ano," přikývla pomalu.
"Škoda," zatvářil se smutně a začal na ni házet psí oči, o kterých věděl, že vždy zaberou. Nakonec to rajče dostane!
"Od kdy žebráš rajče?" zajímala se.
"Mám na něj chuť a navíc... oberu tebe," zazubil se. Najednou ztišil hlas. "Co děláš dnes večer?"
„Nic..." odhadovala.
"Výborně," promnul si ruce. "Potřebuju pomoc s kontrolou jednoho skladiště." Olivie na něj chvíli koukala, jestli mu vážně nepřeskočilo.
"A co tam?"
"Uvidíš." Obdařil ji dokonalým úsměvem a šťouchl jí do hřbetu ruky vidličkou.
"No...tak jo," přikývla. Hlava ji už bolela míň, tak snad to bude v pohodě.
Navíc, kdyby Georgovi neustále říkala ne, tak by to stejně neznamenalo žádnou odpověď a musela by jít. Maličko si spíš pro sebe pokrčila rameny a pustila se do jídla.
"Tak za hodinu se pro tebe stavím, hm?"
"Určitě," pousmála se.
"Vem si na sebe něco pěkného," zašeptal jí do ucha a odplul. Liv jenom koukala a pustila se do jídla.
O pár míst dál se zrovna Ginny rozešla vrátit prázdný tác. Moc toho nesnědla, chtělo se jí spát a na místě, kam se ukládaly použité věci, byla fronta. Trochu se jí točila hlava, tak se opřela o jeden ze stolků. Chvíli tak vydržela, ale podle ní se ta podlaha mohla přestat točit. Pak už slyšela jenom něco jako výkřik: "Kapitáne!" A pak už nic. Ladně se sesula k zemi a tác s ní. Liv zvedla hlavu, aby se podívala, co se děje. Vadilo ji, když ji někdo rušil u jídla. Jen vzala vysílačku a oznámila událost na ošetřovně. Zvedat se jí nechtělo. Navíc ty písmena v knize nedávala žádný smysl. Takže knížku odsunula stranou a dál pokračovala v jídle. Na půl ucha poslouchala, co se děje se Smithovou. Za chvilku už se kolem ní prořítili doktoři. Kapitánku se mezi tím podařilo trochu probrat a seděla opřená o jednoho hodně hezkého vědce. Kdyby nechtěla být s Willem, nebylo jí blbě a nebyl pátek, dala by si i říct. Všimla si, jak na ni odněkud z dálky, z hodně velké dálky, ukazuje Reedová vztyčený palec a usmívá se. Maličko zavrtěla hlavou.
"Jdete se mnou, kapitáne, a žádné odmlouvání!" řekl Carson a snažil se znít autoritativně. Ginny jenom přikývla. Nehodlala mu říct ne, tady přestávala sranda, i když tvrdila opak.
Tohle se jí stávalo jen výjimečně a to většinou ve chvílích, kdy měla vysokou horečku. Carson jí pomohl na nohy a namířil ji směr ošetřovna. Na ošetřovně jí doktor hned šoupl po skener a pak okamžitě do postele. Jediné, co zaznamenal, byla zvýšená mozková aktivita, což mohlo vysvětlit ony bolesti hlavy a omdlévání. Teprve až ležela v posteli, tak si snímky pořádně prohlédl. Jenom překvapeně zamrkal. Nakonec se rozhodl zavolat kapitána Ryana a vedení.
Všichni tam byli do pár minut. "Tak o co jde, doktore?" zajímala se doktorka Weirová.
Ukázal jim snímky. "Tohle je mozková aktivita kapitána před pár dny a ten snímek vedle je její mozková aktivita teď."
"Je chytřejší?" odhadoval Will.
"No, to bych úplně netvrdil," začal vyhýbavě.
"Tak hloupější?" zkusil to Lorne.
"Majore!" okřikl jej. "Jde o to, že její mozek pracuje o 35 % více, než by normálně měl. Naposledy jsem něco takového viděl u Rodneyho, který se měl povznést."
"Takže...?" Lorne se neodvažoval znova hádat.
„Tím chtěl doktor naznačit," vložila se do toho doktorka, "že se nám chystá kapitán povznést?"
"Svým způsobem ji to může zabít."
"Taky těsně vedle," odkašlal si major.
"Ano, to je trošku vedle, ale kdo by vám pak dělal administrativu?" koukl na něj Ryan, který moc dobře věděl, že Lorne měl rád své poskoky. Evan se zářivě usmál a zkusil si s přednostní tipnout, kdo: "Vy?"
Kapitán se jenom ušklíbl."Jak jí pomůžeme?" zeptal se místo odpovědi.
"Nijak, nevím, jak to zastavit, ani nevím, proč se to tak děje. Jediné, co mě napadá, že za to může ten přístroj na misi, co ji srazil. Pak mě ale napadá proč ona a ne i seržantka Reedová, která má stejné prob..." zarazil se. "Kde je Reedová?"
"Byla v jídelně," zahučel Lorne.
"No... pokud ji uvidíte, tak ji sem pošlete, jen pro jistotu," mračil se Carson.
"Jistě.“
"O dalším postupu u kapitána vás budu informovat..." mračil se.
„Dobře." hlesl. "A mohl bych..." naznačil, že by tam rád zahnízdil.
"Jistě, ale nebudit!!"
"Nebojte," pousmál se a upaloval tam. Jakmile dosedl, kapitánka na něho koukla.
"Z toho večera asi nic nebude," hlesla a trošku se pousmála.
"Nevadí, bude jiný," mrkl na ni.
"Omlouvám se."
"Nemusíš, za tohle nemůžeš," podal jí tyčinku, "štípl jsem na večeři."
"Nechci, měla jsem," broukla a koukala někam za něho. Otočil se. Nikdo tam nebyl.
"Co se děje?" staral se a prohlížel si ji.
"Je to jako by tam byla část wraitské lodi." Čekal, jestli neřekne něco víc. Takže Wraithové?
"A sem tam projde nějaký Wraith."
"Ještě něco?"
"Přijde ti to málo?" maličko se ušklíbla.
"Jen, jestli toho není více, nic víc," pokrčil rameny. "Carson se tě nechtěl vyptávat, protože jsi spala."
"V noci se mi zdálo o nějakých výkresech, nákresech..."
"Dokážeš je překreslit?"
"Já?! Ani nápad!" rozesmála se. "Ale..." na chvilku se odmlčela.
"Ale?"
"Ale...možná by to šlo...Tok´rové mají technologii čtení myšlenek."
Přikývl. To znělo dobře. "Jenže takové množství informací ti může ublížit."
"No...ale zase na druhé straně jsou wraithské informace."
"Ale první a nejhlavnější je tvůj život!"
"Ano?" maličko se pousmála. "A pro koho?"
"Třeba pro mě? Pro Tylora a dokonce i Reedovou!" rozčílil se.
Znovu se trošku pousmála."Jestli to Weirová schválí, ať SGC sežene Tok´ry. Něco mi dluží, tak snad by to neměl být problém. A až se vyřeší tohle, začneme pracovat na dalším problému, ano?"
Zavrčel. "Na dalším problému? Jako to že umřeš? I třeba s Reedovou?!"
"To bude on," přikývla. Naštvaně na ni koukl a zvedl se. Jde pryč! "Co je?" nechápala.
"Nic, jdu jen ohlásit, co máš za vidiny, a jdu sehnat Reedovou na vyšetření."
"Tak jo," přikývla. Přesto byl hlavně naštvaný. Nejdůležitější bylo, aby žila a ne nějaké informace! Ginny se zatím zahrabala pod peřinu a snažila se usnout. Neustále měla pocit, že je pozorována. Každý pohyb, každý nádech i každá myšlenka.
Liv si sedla na jednu z beden ve skladišti a nechápavě koukala na George."Kdo jsi a kam si strčil poručíka Tylora?"
"Nikam," pousmál se George.
"Nevšímáš si doktorek a pak... taháš mě po skladišti a..." rozpřáhla ruce.
"Říkal jsem si, že by ti to mohlo udělat radost... víš, na co narážím, že?" Usmála se, jasně že věděla. "Tak co?" šťouchl do ní.
Rozesmála se. "Pojď sem," stáhla ho na deku. "Piknik po večeři?"
"Nestihl jsem tě pozvat dřív."
"Všimla jsem si."
"Je něco špatného na tom, že chci večer strávit s tebou?" mrkl na ni.
"Ne, ale...hlavně ať nás tu nikdo nenajde."
"Co? Bojíš se?" šťouchl do ní.
"Trošku, víš jak... drb sem, drb tam a... jo jasně," rozesmála se, "navíc, vím, o co ti jde."
"O co?" Naklonila se a pošeptala mu to do ucha. Tím akorát vyvolala úšklebek na jeho tváři. "Ani nápad, jenom jsem chtěl s tebou povečeřet.“
"Najednou," rýpla si a pak se chytla za spánky. "Promiň, jen mám občas chvilkový pocit, jako by mi chtěl mozek odcestovat."
"V pohodě, pojď, půjdeme spát," pousmál se. Bude raději, když s ním půjde na „piknik“ v pořádku. Tohle se mu nelíbilo a navíc večeře s Reedovou, která ho neposlouchá, nemá cenu.
"Skočím si jen na ošetřovnu pro něco. V noci jsem se asi padesátkrát probudila a celý den se nemůžu na nic soustředit. Text mi nedává vůbec smysl. Někdy se ani nedokážu soustředit na to, co mi někdo říká. Nerozumím tomu."
"Tak na té ošetřovně se necháš rovnou vyšetřit," vytáhl ji na nohy.
"Zkoušeli to včera a předevčírem, nikdo nic nenašel!" vztekala se. "Nic vám není, dveře jsou támhle!" Naštvaně kopla do nějaké bedýnky a najednou se zarazila. "V jakém skladišti jsme? Není to náhodou skladiště s věcmi, které jsme zabavili Wraithům?"
"Asi," přikývl. Se zamračením přešla k bedýnce, kterou nakopla a otevřela ji. Nakoukla do ní a z ní vytáhla kulatý předmět připomínající lítající talíř. Vypadalo to, jako hybridní kruh z organické hmoty, kterou pohromadě držel kov. Se zaujetím si ho prohlížela a najednou se prudce otočila. "Vím, k čemu to je?!"
"No aspoň někdo," hlesl. "K čemu?"
"K... blbě se to vysvětluje, ale slouží to k léčení... něco jako... sádra? Asi ano, třeba když si zlomíš ruku, tak se ti dá pomocí toho zafixovat a ta...au!"
"Jak to víš?" zamrkal.
"Mám to v hlavě, prostě tak nějak ... to tam bylo..." vypadala vyděšeně.
"Jdem na ošetřovnu, mašíruj!" vystrkal ji ze dveří. Poslechla ho, avšak odmítala se vzdát věcičky, kterou našla v bedně.
"Zkoumalo to plno lidí a nikdo nevěděl, k čemu to je," vydechl Carson o chvilku později, když se Liv s Georgem objevili na ošetřovně. Prohlížel si tu divnou věc.
"Ano a přitom je to obyčejná sádra, nic více, akorát účinnější. Tedy ono to v sobě má látku, kterou si dáte na postižené místo a pak to necháte, aby to působilo... co na mě tak koukáte?" nechápala. Nevěděla, že celou dobu na ně mluví jinak než anglicky.
"Co?" hlesl George.
"No, vždyť jsem..." zamyslela se a zkusila to celé znova říct, akorát se musela soustředit na slova.
"Lehněte si, seržante," poklepal doktor na postel pod skenerem. Raději se už na nic neptala a poslechla. Carson ji oskenoval a chvíli čekali na výsledky. Reedová mezitím zaútočila na jeho zásobu lízátek a systematicky likvidovala jedno za druhým.
"A už mě ani tak nebolí hlava."
"To je dobře," pokýval hlavou doktor a koukal na snímky. Městem se rozezněl alarm.
"Doktore, Tok´rové jsou tady," ozvalo se Beckettovi ve vysílačce.
"Doveďte je hned na ošetřovnu, prosím."
"Rozkaz."
"Co se děje?" zajímal se George.
"Tok´rové mají zařízení, kterým můžeme nahrávat vzpomínky. Nebo tak nějak se mě to snažila vysvětlit kapitán. No a pomocí toho zařízení můžeme z kapitánky dostat veškeré informace, o kterých tvrdí, že má."
"Aha," přikývl poručík.
"A co seržant?" staral se hned zápětí.
"Její výsledky jsou stejné jako kapitánky. Ale z nějakého důvodu je Smithové hůř.“
"Není to třeba dané tím, že já rozumím tomu, co mám v hlavě?" zkusila to Olivie.
"Vy...rozumíte tomu?"
"Samozřejmě," pokrčila rameny. "Půlka z toho je nákresů lodí, které se už nepoužívají."
"Tak to byste si měla promluvit s doktorem McKayem.
"Proč? Jsou vyřazené..." trošku couvla.
"Co se děje?"
"Ne všechno je jen o nákresech lodí," zavrtěla hlavou, "půlku z toho stejně nedokážu zařadit a akorát mě z toho bolí hlava."
"Zajímavé," broukl Carson, ale to už se ve dveřích objevil Jacob Carter, který evidentně nedokázal skrýt své nadšení. Rozhlížel se všude jako malý kluk. V ruce měl kufřík. Velkým obloukem se vyhnul Carsonovi a šel se podívat na skener. Beckett si jenom odkašlal.
"Promiňte, ale tohle vypadá tak zajímavě..." snažil se zakrýt svoji zvědavost Carter, nebo ji alespoň trošku ospravedlnit.
"Prozkoumáte to později. Teď kapitán čeká."
"Ano, jistě," hned přikývl Jacob a neochotně se ploužil pryč, než nad ním převzala kompletní kontrolu Selmak. V tu chvíli šel hned svižněji.
Když dorazili do pokoje, Ginny spala zachumlaná pod dekou. Nevypadala, že by se jí zdálo něco pěkného.
"Musíme ji probudit," řekla Selmak.
Nikdo si nevšiml, že je Reedová následovala, dokud nepromluvila "A je to nezbytné? Zdá se jí několik snů."
"Je," přikývla Tok´ra. "Kapitáne," poplácal ji Carson po ramenu. "Vzbuďte se." Ginny to chvilku trvalo, než se probrala. Protřela si oči. Nechápavě na ně koukalo. Chvíli ji vždy trvalo, než si uvědomila, kdo je a kde se nachází.
"Jacobe," pousmála se nakonec a sedla si. "To bylo rychlé."
"Bylo mi vysvětleno, jak moc jsou důležité informace, která vlastníte," povzdechla si Selmak.
"Stejně jako to, že ji to zabije?" rýpla si Olivie. Všichni ji více méně ignorovali.
"Ano, to taky, donesl jsem to zařízení,“ pokračoval Jacob.
"Super," pousmála se jako by nic. Nervózně si poposedla, kdo ví, proč se jí nelíbilo to, jak se na ni Reedová koukala. Připadala si jako svačina.
"Trochu to štípne," řekl Tok´ra a přiložil ji na spánek malou kulatou věc. Ginny se jenom trochu bolestně zašklebila a protřela si místo okolo toho. Jacob vytáhl z kufříku zbytek zařízení. Rozložil jej. Zamyšleně jej celé zkontroloval. Nikdo v místnosti se skoro ani nenadechl. Za chviličku nad zařízením vyskakovaly obrázky.
"Vítejte v mojí hlavě," povzdechla si kapitán.
"Ukažte nám nějaké ty plány," vybídl ji Carson a fascinovaně sledoval to, co se jim objevilo.
"Já to moc nekontroluju. Nevím, jak vyvolat určitou věc.“
"Stačí, když na to budete myslet," pomohla jí Selmak a sama fascinovaně sledovala nákresy. Něco takového nikdy neviděla.
"Nejsou celé, nebo jsou, ale je v nich zabudovaná pojistka," ozvalo se po chvíli. "Vidíte, tady tohle?" ukázala Reedová na hologram. "Je to obráceně, pokud byste to postavili, tak vás to zabije."
"To je nemilé," přikývla Selmak.
"Xeyal axmaqes deiyl..." vypadlo z Reedové. Všichni se na ni tázavě podívali. Zopakovala jim opět to samé. A opět se dočkala těch tázavých pohledů. Nakonec mávla rukou a naznačila, ať pokračují. Čím déle sledovala ty plány, tím v ní více rostl pocit neskutečného hladu, i přes plný žaludek.
Černovláska zívnula a prohodila: "Bude to fungovat, i když budu spát?"
"Uvidíme, ale snad by mělo," podíval se na ni Jacob.
Vděčně přikývla a přikryla se dekou, potřebovala se vyspat. Cítila, jak jí víčka klesají proti její vůli. Během okamžiku spala. Mezitím se přítomní kochali jejími zmatenými sny.
"To zařízení vše nahrává, měli bychom ji nechat vyspat," broukla Selmak.
Carson přikývl a ukázal ven. "Mezitím vám to tu můžu ukázat a potřebuju si promluvit s druhou pacientkou."
Všichni se vydali ven, kde Selmak dostala prohlídku jak ošetřovny, tak i celé Atlantis. Carson se mezitím vrhl na prohlídku Liv. Ta se bránila, ale dokázala si už většinou ohlídat, jakým jazykem mluví a vypadala, jako by si ve vzpomínkách udělala jasno.
"Nevím proč, ale jste na tom lépe jak kapitán," podrbal se na hlavě doktor.
"To vám nepomůžu, třeba jsem obdržela méně vzpomínek, než ona a nebo méně škodlivých," pokrčila rameny a pak se koukla na skleničku s bonbóny. "Dostanu jeden za statečnost?"
"Vemte si," přikývl. "Možná proto, že umíte trochu wraithsky a vzpomínky si umíte protřídit?"
"To... by mohlo být ono, možná," přikývla hodně váhavě.
"Vypadá to jako nejpravděpodobnější možnost."
Mírně se pousmála a rozhlédla se okolo. "Doktore, jak jste na tom s lékařským slibem?"
"Dobře, proč?" koukl na ni.
Seskočila k němu z lůžka a přišla k němu tak blízko, až mu to bylo nepříjemné. "Chci, abyste tuhle svoji úvahu vzal pod lékařské tajemství."
"Samozřejmě," přikývl.
"Berme to jako něco, co se prostě stane, a do lékařské zprávy napište, prosím, že nedokážete určit, proč tomu tak je." Po tomhle měl Carson pocit, že se nejedná o prosbu, ale doporučení. Znova přikývl. Mile se pousmála a ukradla mu druhý bonbón.
"Měla byste se taky jít vyspat, seržante."
"Jsem v pohodě, věřte mi, je mi lépe, než před pár hodinama," mávla rukou. "Chci jít, ale za kapitánem, kdyby něco potřebovala."
"Teď spí." Liv si jen povzdechla a sedla si na postel. Tak se tu bude nudit. "Běžte spát k sobě, seržante."
"Kdyby se cokoliv dělo, dejte mi prosím vědět," ještě ho poprosila, než půjde.
"Určitě," pousmál se. "Dobrou."
"Nejdu spát."
"No tak pak příjemnou zábavu, ať budete dělat cokoliv."