Z mrtvých vstání, part 1
„Sebeklamy, které nás mají uchránit bolesti, končí pravidelně tím, že s sebou přinášejí bolest ještě větší. Opevňujme své klamy, abychom je uchránili před přirozenou korekcí, kterou provádí každodenní život.“
Leo Buscaglia
Kapitán Smithová se pomalým krokem dostavila k bráně, kde již netrpělivě přešlapoval zbytek týmu.
"Pozdě, kapitáne," upozornil meškajícího kapitána William Ryan.
"Omlouvám se," kuňkla, "sotva jsem vstala."
Kapitán se ušklíbnul: "To vás neomlouvá.“
"Já vím, nešlo by...nešlo by, že bych zůstala?" špitla a dala si sluneční brýle. Ze světla ji bolely oči.
"Chlastala jste?" staral se.
"Ne," hlesla bledá jako stěna.
"Tak co se děje?" zajímal se. Kývl na Chucka, aby otevřel bránu.
"Bolí mě hlava," zabručela.
"Byla jste na ošetřovně?"
"Ne, občas se to stává."
"Dobře, vemte si prášek, a pokud můžete, jdeme. Za tři minuty za vás neseženu náhradu."
"No dobře," hlesla.
"Jdeme!" zakřičel a pozvedl zbraň. "Uvidíme se na druhé straně."
"Prokrista," zamručela Guinevra a chytla se za spánky. Pak pomalu prošla. Byla pravda, že Ryan byl na druhého kapitána naštvaný. Nic by se nedělo, kdyby mu ráno v čas dala vědět, ale dvě minuty, ne-li minutu před odchodem prostě náhradu nesežene, i kdyby byl kouzelník.
Jakmile prošli bránou, Ginny si odběhla ke křoví, kde vyhodila celou snídani.
"Bylo správné ji brát?" staral se Tylor.
"Nesehnali bychom náhradu," odpověděla s klidem seržant.
"A nemohli jsme jít ve třech?" zabručel znova George.
"Ne, to nejde," zavrtěla hlavou Liv a koukala, jak za Smithovou jde kapitán. "Georgi, potřebuju dovolenou," prohlásila, když to viděla.
"Proč?" nechápal.
"Jsem unavená. Od doby, co Matt umřel, jsem si neodpočinula."
"Vím," broukl. "Vezmu tě zase k nám."
"Díky," trochu se pousmála. "Nemusíš si kvůli mně brát dovolenou."
"Ale co," mávl rukou a sledoval Smithovou.
"Hele, kapitáne," odkašlal si Ryan. "Nejsi..."
"Co?" hlesla Ginny a koukla na něho. Byla bledá jako stěna.
"No... v tom," šeptl.
"V čem?" nechápala.
"Těhotná," zašeptal ještě tišeji.
"Jo, tohle...ne, nejsem," zahučela. "Mám migrénu," hlesla. "Neměla jsem ji už dobrých...deset let."
V tu chvíli uslyšeli nějaký výkřik. Zněl jako by z dály. Tylor i Reedová pozvedli zbraně a stahovali se k bráně. Znenadání kousek od nich začalo šustit křoví, křupaly větvičky a jako by se někdo blížil. Kapitán okamžitě zamířil tím směrem. Teď už byli všichni pohromadě.
"Já bych tam nešel!" prohlásil udatně Tylor.
"Taky tam nikdo nepůjde," hlesla Liv, která byla nejmenší a tudíž nejvíce podělaná strachy.
"Zvedněte ruce a dejte je nad hlavu!" křikl Will. "Pomalu vyjděte tak, abychom vás viděli!"
"V klidu šéfe, to jsem jen já!" ozvalo se z křoví, ze kterého vyšel pohledný vysoký muž s jasně modrýma očima a světle hnědými vlasy, ruce držel vedle hlavy tak, aby na ně viděli. Liv jenom vykvikla a dala si ruce před pusu. George jenom koukal.
Jako první se vzpamatoval Tylor.
"Na kolena!" vykřikl George. Toho muže, který vyšel ze křoví, znal, ale kdo mu zaručí, že je to poručík Matt Johanson? Vždyť Matt mu umřel doslova v náručí.
"No tak, Georgi, v klidu," udělal krok dozadu „křovák“.
"Na kolena a ruce za hlavu! Slyšíš!" štěkl. "Hned!"
"No dobře, v klidu," klekl si.
"Jsem v klidu." Ve skutečnosti nebyl. Reedová vypadala v naprostém šoku. Kapitán nebyl schopen ničeho a druhá kapitánka nic nechápala.
"Zavoláme Becketta," ozvala se nesměla Olivie.
"Někoho jiného, kdyby to byla past. Becketta potřebujeme.“
"No dobře...tak toho Rusa," broukla Liv. Pak se rozeběhla k bráně a ohlásila celou situaci. Skoro ze sebe nedostala jediné slovo. Za chviličku se vynořil zdravotnický tým i s Beckettem, který to prostě musel vidět.
"O bože!" vyjekl, když viděl poručíka Johansona. Vypadal úplně jako on.
"Rád vás zase vidím, doktore," pousmál se Matt.
"Já vás taky. Dovolíte, abych vám odebral krev?"
"Určitě, ale spíš byste se měl podívat na tu kapitánku támhle," kývl k Ginny, která si už zase povídala se stromkem. Will jí kolegiálně držel její dlouhé černé vlasy a koukal jinam. "Nevypadá dobře."
"Prvně vás," pousmál se. "Kapitán vydrží a jak koukám, seržant Reedová na tom není taky dobře." Projednávaná vypadala, že každou chvíli omdlí.
"Dobrá tedy," přikývl Matt a vyhrnul si rukáv. George vedle něho stál s nabitou zbraní. Byl připravený kdykoliv vystřelit.
Carson si nabral krev a podal ji sestřičce. Pak šel za Ginny. "Jak je vám?"
"Líp," hlesla a sepnula si vlasy. "Bolí mě hlava, mám před očima mžitky..."
"Dobře, jedna ze sestřiček vás hned odvede na ošetřovnu na Atlantis, dobře?"
"Kdo to je?" kývla k Mattovi.
"Poručík Johanson, tedy vypadá tak. Muž, kterého jste nahradila."
"Aha," přikývla. "A co dělá tady? Myslela jsem, že je mrtvý."
"To my všichni. Co dělá tady nevím. Všechno se vysvětlí." Kývl na jednu z ošetřovatelek, aby přišla a přikázal jí, aby kapitána vzala na Atlantis. Ginny se ani moc nebránila.
"Takže... co vy seržante?" staral Carson, když přiběhl za Reedovou.
"V pohodě, je mi fajn," zachichotala se. "Viděl jste ho?" ukázala k Johnosonovi.
"Ano, viděl. Sedněte si, ano?" Poslechla.
"Jak je to možné"
"Nemám nejmenší ponětí, chcete si s ním promluvit?"
Zavrtěla hlavou. "Ne... dokud mi neřeknete, jestli je to on."
"Výsledky budou za pár minut."
"Do-dobře," povzdechla si. "Budu hlídat okolí."
"Myslím, že je nás tady dost," zahučel. Na to seržantka nevěděla co říct. Raději začala sledovat svoje boty a nějak doufala, že to doopravdy není Matt. Carson ji jenom poplácal po rameni. "Poručíku," promluvil opět k Tylorovi, jakmile k němu došel. "Teď to na chvíli přebere kapitán. Vy se postaráte o seržanta."
Poručík naznačil, že je mu to jedno, ale pak se otočil na „mrtvého“: "Budu tě sledovat!"
"Vím," usmál se na něho Matt.
"Je to on," ozval se po chvíli doktor.
"Není!" zavrčel Tylor. "Johanson umřel!"
"Ale...podle testů to je on."
"Ale jak je to možné?" zašeptala Reedová.
"Možná se zkuste zeptat jeho."
Liv vstala a vydala se k němu. "Matte?" houkla.
"Ano?" koukl na ni.
"Jak?"
"Nevím, bylo to...celé ty měsíce jsem byl jenom ve tmě. Pamatuju si jenom tmu a zimu...nic víc. Ale potom...potom se něco změnilo, najednou jsem se objevil tady," rozhodil rukama. "Zase naživu."
"Ale... jak je to možné," hlesla. "Umřel jsi. Viděla jsem tě..." a v tu chvíli odpadla.
"Doktore!" křikl Matt. "Máte tu práci." Beckett si povzdechl a dodal něco o tom, že se jednoho dne upracuje k smrti a pak šel seržanta proplesknout. Dal jí napít. "Dobré?" Jen zavrtěla hlavou. Napila se. Když do ruky brala láhev, klepala se jí ruka."Vrátíme se na Atlantis."
"A co on?" staral se George.
"Podle testů to je on."
"Chci ho nechat sledovat," nafoukl se.
"Bude zamčený v pokoji.“
"To mi stačí," zazubil se a vzal do náruče Reedovou. "Nezvykej si na to, seržante, jasné?"
"Ano, pane," broukla. "Ale líbí se mi to," pousmála se.
"Kdybys vážila ještě méně, nemusel bych ani zapojit svaly" Jenom se nafoukla. "A to nemluvím o...no... prohodil bych tě stropem."
"Jistě," přikývla.
"To mě tak napadá, že to někdy zkusíme," zazubil se a prošel bránou.
Will se přitulil k Ginny v jejím pokoji. Otevřela oči a koukla na něho."Už jste tu?" houkla a trošku zamžourala.
"Jo, dorazili jsme trochu dříve," povzdechl si.
"Omlouvám se, netušila jsem, že se to stane zrovna dneska," hladila ho po ruce.
"Hm..." zamručel a nakonec se zeptal, zda už je jí lépe.
"Jo...celkem. Jenom jsem unavená."
"Dobře..." vypadal ale, že ho to moc nezajímá. Byl duchem jinde.
"Co se děje?"
"Matt Johanson se děje.“
"Jo, aha..." přikývla. "Tak běž zjistit, o co jde."
"Vím, o co jde... prostě se vrátil."
"No ale byl mrtvý, to se většinou nestává. I když bychom to někdy moc chtěli," hlesla.
"A to je to, co mě štve. Má být mrtvý. Viděl jsem ho umírat. Tylorovi vykrvácel na uniformu... Reedová po tom musela na nemocenskou. Tohle celé je špatně!"
"Třeba máte druhou šanci," sedla si.
"Ale proč? Kdo to je? Matt je mrtvý. Dopis jsem doručil rodičům. Chci jen vědět, kdo to je... nechci druhou šanci."
"Možná to je skutečně on, Wille. Využij toho, pokud je to skutečný Matt. Já být tebou, udělala bych to."
"No dobře," povzdechl si. "Jenže... vždycky když ho vidím..." povzdechl si.
"Vždycky, když se na něj podívám, tak ho vidím v rakvi víš..." fňukla seržant Reedová. "Nebo... proč zrovna teď?"
"Nevím...třeba to vůbec není on," zadoufal George.
"Já nevím, jak se k němu chovat. Zkoušela jsem s ním mluvit, ale nešlo to." Rýpla do oběda, který se spíše podobal válečnému poli. George jí ho přinesl do pokoje s nadějí, že by dnes něco mohla sníst.
"Tak s ním teď nemluv."
"Ale on chce mluvit se mnou... moc dobře víš proč," povzdechla si zase.
"Tak mu řeknu, že máš moc práce.“ Další dloubnutí do oběda. "A teď jez, nebo to do tebe natlačím, ano?" Místo, aby poslechla, tak ho objala. Jo, tak tohle mu ještě scházelo. Objal ji zpátky a hladil ji po zádech.
"Georgi?"
"Hm?"
"Neopustíš mě, že ne?" houkl.
"Já? Ne!"usmál se. "Máš mě na krku do konce života."
"To se hezky poslouchá," zašeptala. "Dáš si můj oběd?"
"Kdyby vypadal jako na začátku, tak možná..."
"Jen jsem do něj....néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé...."
A George začal pracovat na tom, aby "svoje" dítě nakrmil. Tedy Olivie se tak občas chovala a jediný způsob, jak do ní oběd dostat bylo lehkým násilím. Přemlouvání vzdal už před hodinou.
Will sebou celou noc házel, a když Ginny nakopl už asi potřetí, vzbudila ho.
"Co?" koukl na ni rozespale.
"Házíš sebou a kopeš mě! Co se ti zdálo?"
"Já...nevím... něco hrozného, vím, že se mi to nelíbilo."
"Tak jdi ráno za Mattem. Pomůže ti to."
"Asi jo, jsem... nemůžu na to přestat myslet. Promiň," promnul si oči. "Víš, než jsi nastoupila, tak s námi pracoval Matt ještě v SGC. Vlastně Tylor, Reedová i Johanson jsou můj první tým. George Matta zná nejdéle z nás všech. Třeba s ním bude moct promluvit i on."
"Jak už jsem ti řekla odpoledne. Máš druhou šanci, využij ji. Já bych dala nevím co, moct strávit třeba jenom hodinu s někým, kdo umřel. Ale já tu šanci nemám a nikdy už mít nebudu, vy tři ano," hlesla.
"Dobře, promluvím s ním ráno," povzdechl si. A objal ji. Jenom přikývla a lehla si na něho. "S kým bys chtěla mluvit?" staral se.
"S mámou," zašeptala.
"Promiň."
"To nic, je to už..." zamyslela se, "je to už dvaadvacet let. Bylo mi deset."
"Vážně, je mi to líto," povzdechl si. "Správnější by bylo, kdyby to bylo naopak, kdybys mohla vidět toho, koho chceš...teď to bude asi necitelné, ale jsi v týmu a nějaké to tajemství... Reedová měla s Johansonem docela vážný vztah," začal s tím, co ho nejvíce trápilo. "Ale nikdy je to v práci neovlivňovalo a nechal jsem to být. Po tom co umřel, se Liv zhroutila. Nemyslím si, že to bylo jenom tím. Víc ví George..." dal jí pusu, "byl bych raději, kdyby se nevrátil."
"Chápu," hlesla a znělo to trošku přiškrceně. Podíval se na ni a všiml, jak se snažila zahnat slzy. Koukala do stropu.
Jenom si povzdechl a políbil ji. "Copak?"
"Nic, neměla jsem o tom vůbec začínat," šeptla. "Nechci, abys mě viděl brečet," rychle si otřela oči.
"Ale no ták," pohladil ji a donutil, aby se na něj podívala. "Jednou se s ní zase uvidíš, hm? Ale musíš počkat."
Jenom přikývla. Sledoval ji. Měl sto chutí ji pevně obejmout a nepustit. Když ji viděl takhle, nějak ho šimralo...no skoro všude. Absolutně to nechápal. Takhle se necítil snad nikdy. Vyřešil to tím, že ji začal hladit ve vlasech.
"V den, co umřela...měl to být můj nejlepší den. Zrovna jsem vyhrála národní šampionát do deseti let. Byla to moje poslední šance na tenhle titul a já to vyhrála. Jenže máma tam nebyla. Táta sice chtěl oslavu, ale nebylo co slavit. Zabil ji opilý řidič. Smetl ji ze silnice a její auto se doslova obtočilo o strom..."
"To je mi líto," šeptl a objal ji.
"Je to dvaadvacet let a já pořád nemůžu z hlavy dostat ten obraz, jak mi dává pusu na čelo a přeje mi štěstí a slibuje mi, že se po závodě uvidíme a zajdeme na zmrzku, ať to dopadne jakkoliv."
"Jo... toho se nezbaví nikdy," řekl tak nějak mdle.
"Jo," hlesla. "Ani ona ani táta mě nikdy nenutili tancovat vrcholově, vždycky říkali, ať to dělám tak dlouho, jak mě to bude bavit. To samé mi říkával táta i s ježděním," šeptla. "Miluju oboje do dneška."
"Máš tátu, alespoň něco a buď ráda."
"Jsem," maličko se pousmála.
"Pojď, dospíme to, ano?" zívl. Byl unavený a ten sen... něco mu tam nehrálo, ale kdyby věděl co.
"Ráno musíš brzo jít," zahučela. "Aby tě nikdo neviděl odcházet."
"Já vím... nastavím budík," slíbil a odpadl. Ginny se jenom pořádně přikryla, přitiskla k němu a usnula taky.
Poručík Mathew Johanson se rozhodl některé věci urovnat, nebo spíše vyjasnit. Po ránu se vydal za seržantem Reedovou. Zaklepal a čekal. K jeho velkému překvapení se ve dveřích objevil George.
"Hoj, ty se můžeš po městě sám producírovat?" zívl si George.
"Chtěl jsem si promluvit jenom s Liv, o samotě, ale evidentně si už našla náhradu."
"Nenašla, jenom jsem tu přespal."
"Mpf... jenom..." nepřátelsky si ho měřil. "Myslíš, že jsem si nevšiml?"
"Nevšiml sis rozestlaného gauče, brácho," ukázal dovnitř.
Nakoukl a zamračil se. Ten gauč nemívala! "To nic nemění na faktu... že si na tebe dám bacha."
"V klidu," zahučel George.
"Co se tu děje?" přišla do toho nejlepšího ta, o kterou se jednalo.
"Matt si chce promluvit," broukl Tylor. "Mám zůstat?"
"Já...ne, díky, kdyby něco, zavolám tě vysílačkou, dobře?" George jenom přikývl a odešel.
"Tak co chceš?" houkla a zkřížila si ruce na prsou.
"Vidět tě."
"Matte, podívej..." rychle si rukou otřela obličej. "Vidíš mě..."
"No...jistě." Koukala a čekala, co z něj vypadne. "Liv, vím, že nemůžu naléhat, ale chci, aby bylo všechno jako předtím."
"Jako předtím?" knikla.
"Skoro nic si nepamatuju, je to pro mě jako včera. Jediný co se tu změnilo, je ten gauč, který mi akorát přidělává starosti."
"Není důvod.“
"Liv, miluju tě a chci všechno, jak bylo. Mučí mě, když mě ignoruješ!"
"Neignoruju!" nafoukla se. "Byl jsi v...co to bylo? Karanténa?"
"Jo, ale už nejsem..." zazubil se a pohladil ji. "Už jsem tu, jen ty a já..."
"Jo," knikla a chtěla mu uhnout, ale nohy ji nějak neposlouchaly.
"Miluju tě," zašeptal a políbil ji. Jenže skoro hned ho odstrčila.
"Promiň," knikla. "Já... nemůžu..."
"Udělal jsem něco?" hlesl.
"Umřel jsi!" zakřičela. "Byl jsi mrtvý! To jsi udělal! Nemůžeš se vrátit a chtít, aby bylo všechno jako předtím. Nikdy to nebude stejné! Chápeš?!" Křičela. Musela vzbudit všechny v okolních pokojích, jenže... bylo jí to jedno. Nechápala nic, byla zmatená a nevěděla, co má dělat. Tohle byl rozumný způsob, jak to ze sebe částečně dostat.
"Promiň," hlesl.
"Dej mi čas, ano?" hlesla a koukala jinam. Byla úplně mimo, nevěděla, co si myslet.
"No dobře," povzdechl si.
"Stačí do zítra?" zkoušel to. Kdyby to nezkusil, nebyl by to on. Rozesmálo jí to. Trošku, ale povedlo se. Jenom ji ještě pohladil. Pak vyšel ven. Moc dobře věděl, jak to s ní pohnulo. Vypadala nervózně. Promnul si ruce a opřel se za rohem o zeď. Tak za kým teď? Tylor. Ten proti němu zbrojil. Vydal se do jiné věže a zaklepal na dveře.
"No?" vylezl opět George.
"To si říkáš kámoš?" zavrčel.
"O co jde?" koukal na něj.
"Spíš s Liv. Prý postarám se o ni!" odfrkl si.
"Cože?" vyjekl. "Nic s ní nemám. Ale jestli chce, není problém."
"A cos tam dělal ráno?" zamračil se.
"Jsi paranoidní a měl by ses léčit."
"Chm..."
"Postaral jsem se o ni," zavrčel. "Slíbil jsem to a sliby držím."
"Jo, to vidím. Promiň," broukl a poplácal ho po ramenu. "Hraje se ještě ve čtvrtky poker?"
"Možná," stále mu nevěřil. Držel si docela odstup. "Ale Liv tam nechodí."
"Nechci jít s Liv," zahučel. "Chodili jsme spolu," pousmál se.
"No, chodili..." pozvedl obočí. "Co jsi jí řekl?"
"To je naše věc," pousmál se. "Hele, co je zač ta nová?"
"Neva, zeptám se jí," pokrčil rameny George. Když nemluví Matt, malá seržantka bude. "Myslíš kapitána Smithovou? Je v týmu místo tebe."
"Jaká je?" zajímal se.
"V pohodě," pokrčil rameny. "Myslím, že si s Liv sedly. Docela si rozumí..."
"Hm," podrbal se na hlavě. "Asi se s ní půjdu seznámit."
"Moc se neseznámíš, nám to trvalo dlouho. Mimochodem, asi tě přidělí do jiného týmu."
"Co?! Ne, ne, ne, ne, ne, ne..." nafoukl se. "Co se dělo? Myslela si, že když přišla z SGC, že je hvězda nebo co?" uchechtl se.
"Ne. Byla v pohodě. Mimochodem Liv je taky z SGC, to ti nevadí?" pozvedl obočí. "My dva jsme taky přišli z SGC," pokrčil rameny. "Takhle v jiném týmu se můžeš pokusit věci urovnat." Znova jenom zamručel. "Nech to být a dej tomu čas. Stejně s námi na mise nějakou dobu nebudeš moc," zazubil se. "Takže seržant je pod mojí ochranou."
"Fakt spolu nic nemáte?"
"Pět dětí a psa," ušklíbl se. Matt se jenom pousmál.
"Tak zítra na pokeru?"
"Jasně," mávl. Johanson se jenom ušklíbl a vydal se za novou kapitánkou. Teda pro něho novou. Zabušil u ní na dveře. Ginny vylezla ještě rozespalá.
"Vy?" broukla.
"Chtěl bych si s vámi promluvit."
"Pojďte dál," zahučela a protřela si oči. "O co jde,"
"Víte..." povzdechl si. "Všechno je pro mě záhada. Nevím, co se stalo a všechno je jinak, než bylo... jsem zmatený, chci do svého týmu."
"To je hezké," přikývla. "Ale co já s tím?"
"Chci zpět své místo."
"Aha," přikývla. "Ale já se ho nevzdám."
"Proč?"
"A proč ano?"
"Protože mám na něj větší právo než vy?" pozvedl obočí. "Znám Tylora déle než vy, stejně tak Reedovou, Ryana. Můžou mi věřit."
"Mě můžou věřit taky a vy...jste umřel," pokrčila rameny.
"Pro ně nezemřu nikdy," zazubil se.
"To ne, ale nebyl jste tu. A každý je nahraditelný, a to i vy."
"Uvidíme, kdo časem vyhraje," opět se usmál. "Víte, že mít v hrsti Reedovou, znamená mít na své straně Tylora?"
"Ale já s vámi nechci soutěžit. Nemám důvod."
"Budete muset... protože já se jich nevzdám."
A Ginny měla pocit, že by kvůli tomu i zabíjel. Pozorně se na něho dívala. "Když myslíte. Ještě něco?"
"Hlídejte si záda," zavrčel velmi tiše. Ještě se na něho rychle podívala, než zmizel. Otřepala se. Tohle bylo nepříjemné.
23.1.2013 23:20:45
- bohatě by mi stačilo další úterý a splněné poslední dvě zkoušky a jistota, že pojedem do Alp na týden lyžit 
ŠPICA. 
, aj keď pár poviedok na fóre bolo tiež podarených a vtipných. 
Dobre vám to písalo. 
Ani nevidno, že je ešte pred skúškami. 
. 
...
, ale někteří to možná uvítají
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
