Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
tak jsem dostal za úkol napsat slohovku, vyprávění, no a jelikož téma "bez signálu" docela svádí k nějaké sci-fi, chytl jsem se toho a malinko přešvihl určený rozsah 250 slov.
Dávám ji tedy sem, a to i z poněkud zištných důvodů – slohovku odevzdávám až v pondělí (zhruba 3.2.), takže kdokoliv objeví chybu, ať už pravopisnou, stylistickou nebo jakoukoliv jinou (že by to třeba nebylo vyprávění nebo něco podobně potěšujícího), okamžitě mi ji, prosím, nahlaste. Hlavně v psaní přímé řeči, tam úplně netuším, zda to dělám dobře. No a samozřejmě i celková hodnocení se cení, takže už nebudu zdržovat a přeji příjemné počtení.
Bez signálu
„Tady major Benson, právě jsem se probral po havárii své lodi na planetě Mandos. Volám jakoukoliv loď Unie. Sestřelili mě Talané. Povedlo se mi získat…“ zde se zarazil, chytl se za hlavu, která ho po pádu stále bolela, odložil podle všeho stejně nefunkční vysílačku, rozepnul si bezpečnostní pás a vyběhl z kokpitu do místnosti za ním. Bylo tam mnoho polic, v nichž byly upevněné různé krabice a další, velké krabice stály mimo poličky, na podlaze. Vytáhl jednu, docela malou, a otevřel ji. Viditelně se mu ulevilo, když v ní našel neporušený paměťový krystal. V tom ovšem uslyšel zvláštní vrzavé zvuky, jako by někdo sahal na loď zvenčí. Rozeběhl se zpět do kokpitu, vzal znovu vysílačku a pokračoval: „Podařilo se mi získat autodestrukční kódy k jejich lodím, pokud je brzy využijeme, máme vyhráno.“ Jedinou odpovědí mu však bylo ticho, tedy kromě dalších zvuků zvenčí. Znovu vyběhl, tentokrát skrz místnost s krabicemi a ještě jednu další až do poslední na konci lodi, celou dobu se rozhlížel po stěnách. „Nikde žádná trhlina, aspoň něco,“ utrousil, ale jeho pozornost se okamžitě vrátila k oněm zvukům.
V tom se ozvalo něco jiného – bušení, přímo na vstupní dveře do lodi. To ho dost rozhodilo, ale rozhodl se k návratu do kokpitu. Interkom u dveří však začal šumět. Stiskl tlačítko a promluvil do něj, ale jelikož se nerozsvítila dioda, usoudil, že je rozbitý. Doběhl do vedlejší místnosti, byla to jakási strojovna, kde vytáhl ze zdi panel, z něhož se vysypaly úlomky paměťových krystalů. „Tolik k podpoře života,“ řekl kousavým tónem, „ale aspoň si můžu vzít kabely.“ Sundal kryt ze zdi vedle panelu, vytrhl pár kabelů a vydal se s nimi k interkomu, který s jejich pomocí uvedl do provozu. „Je tam někdo,“ zeptal se nejistě. „No sláva,“ ozvalo se z druhé strany, „obklíčili nás Talané, měli jsme dost vody, ale už téměř došla. Většinu nás už zabili.“ „Vy víte o jejich problémech s vodou?“ zeptal se Benson překvapeně, „kdo vůbec jste?“ „Pusťte mě dovnitř a povím Vám to,“ ozvalo se naléhavě. „Nemohu Vám věřit, mám příliš cenný náklad,“ odvětil Benson, „než jste mě vyrušil, snažil jsem se zprovoznit vysílačku. Zavolal bych posily a…“ „Ztráta času,“ opáčil muž na druhé straně, „Spadl jste do důlní šachty. Kovy, které tu těžíme, celkem účinně ruší signál. Talanská loď padala před Vámi a prorazila cestu, Vaše loď pro změnu způsobila zával, takže my horníci jsme tu uvízli.“ „Takže říkáte, že jste horník a znáte slabinu Talanů?“ zeptal se Benson, tentokrát výsměšným tónem. „No, vím, že jde o kvantový zámek na vodu – s čím větším množstvím jsou přímo v kontaktu, tím pomaleji se hýbou. Na domovské planetě využívají uměle vytvořenou vodu k hibernaci, přirozeně se tam žádná nevyskytuje,“ vysvětloval neznámý, „a víte, jak to vím? Býval jsem voják jako Vy, pak jsem se ovšem nepohodl s vedením a skončil jsem tady v dolech. Stále to tam vede generál Sanders?“ „Vy jste se hádal se Sandym? Můj hrdino!“ reagoval mnohem přátelštěji Benson. „Sakra, došla mi voda, pusťte mě dovnitř,“ vykřikl muž naléhavě. Benson okamžik zaváhal, pak se rozběhl do místnosti s krabicemi a po pár sekundách už se vracel s nějakou střelnou zbraní ke dveřím. „Skrčte se,“ zakřičel do interkomu a stiskem tlačítka otevřel dveře. Několika výstřely ze své stříkací zbraně zastavil přibližování Talanů. „Dovnitř,“ zakřičel, muž skočil do lodi a Benson zavřel dveře.
Muže nemusel pobízet, pokračovali rovnou do strojovny a také za sebou zavřeli. „Viděli otvírací mechanismus, teď jim to zabere chvilku… Nebyl s Vámi ještě někdo?“ začal další konverzaci Benson. „Všichni už jsou mrtví. Mimochodem, jsem Neals,“ představil se nově příchozí na palubu. „Benson. Řekněte, kde se tam vzalo tolik světla, když jsme zasypaní?“ neztrácel čas Benson. „Je tam pár otvorů, ale není se k nim jak dostat a i potom by bylo třeba šplhat asi deset metrů po nestabilní stěně otvorem, do kterého bychom se navíc nevešli,“ vysvětlil Neals. Tou dobou už Talané řešili otevírání dveří do strojovny.
Benson odběhl do místnosti s krabicemi a po chvilce se vrátil, táhl vystřelovací kotvu. „Co tohle, vešlo by se to?“ zeptal se. „Úplně s přehledem,“ potvrdil Neals. Benson mu tedy vysvětlil svůj plán: „Rozeberu vysílačku, nahraju jednoduchou zprávu, kterou pustím ve smyčce, část s nahrávkou napojím na náhradní vysílače a celé to přidělám ke kotvě. Až bude nahoře, naše lodě by měly zprávu zachytit téměř okamžitě a díky šifrování i dlouho před talanskými. Jo a bude to trvat, pojďte raději vedle, já to zavřu.“ Začal pracovat, zatímco Neals hlídal dveře.
Díky Bensonově technické zdatnosti to ani netrvalo dlouho a měl hotovo, když to chtěl říct Nealsovi, uviděl, jak poslouchá u dveří. „Už jsou tam tak tři minuty,“ odpověděl na jeho tápavý pohled Neals, „za chvíli budou tady. Je čas vypadnout.“ „A jak to uděláme,“ dotázal se Benson. „Váš plán vyžaduje dostat se ven z lodi, tak jsem předpokládal, že víte jak,“ podrážděně reagoval Neals. „Nemáte předpokládat. Celý plán jste slyšel a jsem si celkem jistý, že způsob opuštění lodi nezahrnoval,“ vrátil mu to Benson ve stejném duchu. „Nevadí,“ zklidňoval situaci Neals, „když o tom tak přemýšlím, je jich tu asi deset, těch lodí bychom se stejně nedočkali.“ „Tenhle typ lodi jich pojme maximálně deset, takže víc jich nebude,“ přistoupil na přátelský tón Benson a bera do ruky krabičku s krystalem pokračoval: „a o přežití mi nejde, jde mi o tento krystal s autodestrukčními kódy talanských lodí.“
Neals se nadechl a začal pochodovat po místnosti. U jedné velké krabice, v níž téměř nic nebylo, se zastavil. Chvíli se na ni díval a poté řekl: „Vlezte si sem a počkejte, než přejdou do kokpitu, kde budu zavřený jen já. Vy je tam odsud zavřete a poté zavřete i všechny další dveře po cestě ven, to by je mělo zdržet na dost dlouho. Vodou musíte udržet jen ty, co zůstali venku.“ „Skoro žádnou nemám, ten krystal ani omylem neubráním, když potřebuju klid na střelbu,“ reagoval odmítavě Benson, „nemluvě o tom, že byste vlastně spáchal sebevraždu.“ Neals se však nedal odradit: „Není to jedno? Koukněte na mě, jsem jen obyčejný horník.“
V tu chvíli uslyšeli, jaký Talané udělali pokrok v otvírání dveří. „Klidně to udělám, Vy si vezměte kotvu a krystal,“ odvětil Benson. „To je v pořádku, stejně umřeme oba,“ odmítl Neals nabídku. „Povzbudivé,“ řekl Benson s úsměvem a jal se lézt do krabice. „Promiňte, jak se zavírají ty dveře?“ zakřičel Neals od dveří do kokpitu. „Já to udělám,“ zakřičel zpátky Benson, vylezl z krabice a došel ke dveřím. „Tak se držte,“ řekl ještě Neals. „Nápodobně,“ odpověděl Benson a zavřel dveře, načež odeběhl zpět do krabice a zavřel za sebou víko.
O dvě hodiny později
Do kokpitu téměř totožné lodi, jako byla ta Bensonova, přišel muž, zjevně také voják, a řekl do své vysílačky: „Tady poručík Samuels, máme to, opakuji, máme to. Okamžitě se vracíme na základnu.“ „Posily jsou už na cestě, dostaneme vás sem, buďte si jistí,“ ozvalo se z vysílačky. „Děkuji, pane,“ reagoval Samuels. „Jaký je stav majora Bensona?“ chtěl vědět Samuelsův velitel. „Je mrtvý, příčinou smrti bylo pravděpodobně vykrvácení, na hlavě měl velmi ošklivou ránu, která nejspíš vznikla při havárii. Našli jsme ho těsně vedle prohlubně plné vody, kam schoval krabici s krystalem a z které nemohl jeden Talan dostat ruku, jak ho ta voda zpomalila. Major Benson ležel vedle s upřímným úsměvem na rtech,“ popsal situaci Samuels. „A jak to tam vypadalo kromě toho?“ chtěl vědět velitel. „Bylo tam deset Talanů. Čtyři z nich zavřel v kokpitu, další dva v dalších částech lodi,“ popisoval Samuels, „zbylí čtyři byli venku.“ „Způsobili nějakou škodu?“ dotázal se velitel. „Pád lodí úplně zničil jeden zdejší důl,“ odpověděl Samuels, „bylo nám však řečeno, že už je nějakou dobu opuštěný.“ „Takže kromě Bensona žádné ztráty na životech?“ ujišťoval se velitel. „Ne, pane,“ odpověděl Samuels, zatímco startoval motory lodi, „alespoň přímo u lodí jsme nikoho nenašli.“
„Tady major Benson, právě jsem se probral po havárii své lodi na planetě Mandos. Volám jakoukoliv loď Unie. Sestřelili mě Talané. Povedlo se mi získat…“ zde se zarazil, chytl se za hlavu, která ho po pádu stále bolela, odložil podle všeho stejně nefunkční vysílačku, rozepnul si bezpečnostní pás a vyběhl z kokpitu do místnosti za ním. Bylo tam mnoho polic, v nichž byly upevněné různé krabice a další, velké krabice stály mimo poličky, na podlaze. Vytáhl jednu, docela malou, a otevřel ji. Viditelně se mu ulevilo, když v ní našel neporušený paměťový krystal. V tom ovšem uslyšel zvláštní vrzavé zvuky, jako by někdo sahal na loď zvenčí. Rozeběhl se zpět do kokpitu, vzal znovu vysílačku a pokračoval: „Podařilo se mi získat autodestrukční kódy k jejich lodím, pokud je brzy využijeme, máme vyhráno.“ Jedinou odpovědí mu však bylo ticho, tedy kromě dalších zvuků zvenčí. Znovu vyběhl, tentokrát skrz místnost s krabicemi a ještě jednu další až do poslední na konci lodi, celou dobu se rozhlížel po stěnách. „Nikde žádná trhlina, aspoň něco,“ utrousil, ale jeho pozornost se okamžitě vrátila k oněm zvukům.
V tom se ozvalo něco jiného – bušení, přímo na vstupní dveře do lodi. To ho dost rozhodilo, ale rozhodl se k návratu do kokpitu. Interkom u dveří však začal šumět. Stiskl tlačítko a promluvil do něj, ale jelikož se nerozsvítila dioda, usoudil, že je rozbitý. Doběhl do vedlejší místnosti, byla to jakási strojovna, kde vytáhl ze zdi panel, z něhož se vysypaly úlomky paměťových krystalů. „Tolik k podpoře života,“ řekl kousavým tónem, „ale aspoň si můžu vzít kabely.“ Sundal kryt ze zdi vedle panelu, vytrhl pár kabelů a vydal se s nimi k interkomu, který s jejich pomocí uvedl do provozu. „Je tam někdo,“ zeptal se nejistě. „No sláva,“ ozvalo se z druhé strany, „obklíčili nás Talané, měli jsme dost vody, ale už téměř došla. Většinu nás už zabili.“ „Vy víte o jejich problémech s vodou?“ zeptal se Benson překvapeně, „kdo vůbec jste?“ „Pusťte mě dovnitř a povím Vám to,“ ozvalo se naléhavě. „Nemohu Vám věřit, mám příliš cenný náklad,“ odvětil Benson, „než jste mě vyrušil, snažil jsem se zprovoznit vysílačku. Zavolal bych posily a…“ „Ztráta času,“ opáčil muž na druhé straně, „Spadl jste do důlní šachty. Kovy, které tu těžíme, celkem účinně ruší signál. Talanská loď padala před Vámi a prorazila cestu, Vaše loď pro změnu způsobila zával, takže my horníci jsme tu uvízli.“ „Takže říkáte, že jste horník a znáte slabinu Talanů?“ zeptal se Benson, tentokrát výsměšným tónem. „No, vím, že jde o kvantový zámek na vodu – s čím větším množstvím jsou přímo v kontaktu, tím pomaleji se hýbou. Na domovské planetě využívají uměle vytvořenou vodu k hibernaci, přirozeně se tam žádná nevyskytuje,“ vysvětloval neznámý, „a víte, jak to vím? Býval jsem voják jako Vy, pak jsem se ovšem nepohodl s vedením a skončil jsem tady v dolech. Stále to tam vede generál Sanders?“ „Vy jste se hádal se Sandym? Můj hrdino!“ reagoval mnohem přátelštěji Benson. „Sakra, došla mi voda, pusťte mě dovnitř,“ vykřikl muž naléhavě. Benson okamžik zaváhal, pak se rozběhl do místnosti s krabicemi a po pár sekundách už se vracel s nějakou střelnou zbraní ke dveřím. „Skrčte se,“ zakřičel do interkomu a stiskem tlačítka otevřel dveře. Několika výstřely ze své stříkací zbraně zastavil přibližování Talanů. „Dovnitř,“ zakřičel, muž skočil do lodi a Benson zavřel dveře.
Muže nemusel pobízet, pokračovali rovnou do strojovny a také za sebou zavřeli. „Viděli otvírací mechanismus, teď jim to zabere chvilku… Nebyl s Vámi ještě někdo?“ začal další konverzaci Benson. „Všichni už jsou mrtví. Mimochodem, jsem Neals,“ představil se nově příchozí na palubu. „Benson. Řekněte, kde se tam vzalo tolik světla, když jsme zasypaní?“ neztrácel čas Benson. „Je tam pár otvorů, ale není se k nim jak dostat a i potom by bylo třeba šplhat asi deset metrů po nestabilní stěně otvorem, do kterého bychom se navíc nevešli,“ vysvětlil Neals. Tou dobou už Talané řešili otevírání dveří do strojovny.
Benson odběhl do místnosti s krabicemi a po chvilce se vrátil, táhl vystřelovací kotvu. „Co tohle, vešlo by se to?“ zeptal se. „Úplně s přehledem,“ potvrdil Neals. Benson mu tedy vysvětlil svůj plán: „Rozeberu vysílačku, nahraju jednoduchou zprávu, kterou pustím ve smyčce, část s nahrávkou napojím na náhradní vysílače a celé to přidělám ke kotvě. Až bude nahoře, naše lodě by měly zprávu zachytit téměř okamžitě a díky šifrování i dlouho před talanskými. Jo a bude to trvat, pojďte raději vedle, já to zavřu.“ Začal pracovat, zatímco Neals hlídal dveře.
Díky Bensonově technické zdatnosti to ani netrvalo dlouho a měl hotovo, když to chtěl říct Nealsovi, uviděl, jak poslouchá u dveří. „Už jsou tam tak tři minuty,“ odpověděl na jeho tápavý pohled Neals, „za chvíli budou tady. Je čas vypadnout.“ „A jak to uděláme,“ dotázal se Benson. „Váš plán vyžaduje dostat se ven z lodi, tak jsem předpokládal, že víte jak,“ podrážděně reagoval Neals. „Nemáte předpokládat. Celý plán jste slyšel a jsem si celkem jistý, že způsob opuštění lodi nezahrnoval,“ vrátil mu to Benson ve stejném duchu. „Nevadí,“ zklidňoval situaci Neals, „když o tom tak přemýšlím, je jich tu asi deset, těch lodí bychom se stejně nedočkali.“ „Tenhle typ lodi jich pojme maximálně deset, takže víc jich nebude,“ přistoupil na přátelský tón Benson a bera do ruky krabičku s krystalem pokračoval: „a o přežití mi nejde, jde mi o tento krystal s autodestrukčními kódy talanských lodí.“
Neals se nadechl a začal pochodovat po místnosti. U jedné velké krabice, v níž téměř nic nebylo, se zastavil. Chvíli se na ni díval a poté řekl: „Vlezte si sem a počkejte, než přejdou do kokpitu, kde budu zavřený jen já. Vy je tam odsud zavřete a poté zavřete i všechny další dveře po cestě ven, to by je mělo zdržet na dost dlouho. Vodou musíte udržet jen ty, co zůstali venku.“ „Skoro žádnou nemám, ten krystal ani omylem neubráním, když potřebuju klid na střelbu,“ reagoval odmítavě Benson, „nemluvě o tom, že byste vlastně spáchal sebevraždu.“ Neals se však nedal odradit: „Není to jedno? Koukněte na mě, jsem jen obyčejný horník.“
V tu chvíli uslyšeli, jaký Talané udělali pokrok v otvírání dveří. „Klidně to udělám, Vy si vezměte kotvu a krystal,“ odvětil Benson. „To je v pořádku, stejně umřeme oba,“ odmítl Neals nabídku. „Povzbudivé,“ řekl Benson s úsměvem a jal se lézt do krabice. „Promiňte, jak se zavírají ty dveře?“ zakřičel Neals od dveří do kokpitu. „Já to udělám,“ zakřičel zpátky Benson, vylezl z krabice a došel ke dveřím. „Tak se držte,“ řekl ještě Neals. „Nápodobně,“ odpověděl Benson a zavřel dveře, načež odeběhl zpět do krabice a zavřel za sebou víko.
O dvě hodiny později
Do kokpitu téměř totožné lodi, jako byla ta Bensonova, přišel muž, zjevně také voják, a řekl do své vysílačky: „Tady poručík Samuels, máme to, opakuji, máme to. Okamžitě se vracíme na základnu.“ „Posily jsou už na cestě, dostaneme vás sem, buďte si jistí,“ ozvalo se z vysílačky. „Děkuji, pane,“ reagoval Samuels. „Jaký je stav majora Bensona?“ chtěl vědět Samuelsův velitel. „Je mrtvý, příčinou smrti bylo pravděpodobně vykrvácení, na hlavě měl velmi ošklivou ránu, která nejspíš vznikla při havárii. Našli jsme ho těsně vedle prohlubně plné vody, kam schoval krabici s krystalem a z které nemohl jeden Talan dostat ruku, jak ho ta voda zpomalila. Major Benson ležel vedle s upřímným úsměvem na rtech,“ popsal situaci Samuels. „A jak to tam vypadalo kromě toho?“ chtěl vědět velitel. „Bylo tam deset Talanů. Čtyři z nich zavřel v kokpitu, další dva v dalších částech lodi,“ popisoval Samuels, „zbylí čtyři byli venku.“ „Způsobili nějakou škodu?“ dotázal se velitel. „Pád lodí úplně zničil jeden zdejší důl,“ odpověděl Samuels, „bylo nám však řečeno, že už je nějakou dobu opuštěný.“ „Takže kromě Bensona žádné ztráty na životech?“ ujišťoval se velitel. „Ne, pane,“ odpověděl Samuels, zatímco startoval motory lodi, „alespoň přímo u lodí jsme nikoho nenašli.“
